První kapitola

První kapitola

Jedno kousnutí

První kapitola

Znaveně pozvednu ruku a prsty protřu kořen nosu. Mám příšerný hlad. Hrdlo se mi stahuje a dožaduje se teplé tekutiny, která posilní nejen moje tělo, ale i mysl. Jsem zmatená. Proč se cítím tak vyhládlá? Co se to semnou sakra jen děje? Vždyť teprve včera jsem měla svou týdenní dávku.

"Děje se něco, Deb?"

Ozve se hlas mé sestry, stojící za mnou, jako stín. V poslední době si mě podezřívavě prohlíží a bedlivě sleduje každý můj krok. Bojí se o mě? Ne, nebojí! Posměšně pozvednu koutky úst. Moc dobře vím, proč se tolik stará. Každá čistokrevná upírka je plodná pouze jednou za dvě století. Nikdo správně nemůže odhadnout, kdy její období nastane. Existují jen příznaky, které na tento fakt upozorní. Jsou jednoznačné a tak do očí bijící, že musí být každému hned jasné, o co se jedná. A teď nastává u mě! Teprve pětadvacetileté upírce, která nedokáže pozřít lidskou krev ani z plastového pytlíčku. Sakra! Proč musí být má sestra tak vnímavá?

Nikdy mezi námi nevládly dobré vztahy. Spíš bych se přikláněla k teorii, že se nenávidíme. Důvod je jednoduchý. Máme jiné otce. Já jsem dcerou nejvýznamnějšího upíra, zasedající v královské radě. A ona? Ona je potomkem obyčejného vojáka, kterého matka poznala na jednom večírku, vyspala se s ním a pak ho už v životě neviděla. Každý by si pomyslel, že mě bude mít matka radši, než mou starší sestru, protože jejího otce ani neznala. Mého otce zbožňuje, ale on její city neopětuje, chtěl pouze dítě. Podle všech pravidel upírského světa bych měla být proto jejím mazlíčkem. Přece jen jsem plodem její lásky. Jenže...

Hlasitě povzdechnu a vytvořím na rtech falešný úsměv, načež se k ní otočím čelem. Z nějakého zvláštního důvodu mě matka nesnáší. Snad za to může fakt, že se o nás otec nezajímá, protože jsem holka. Důvodů je určitě víc, ale tento je nejzávažnější. Pár let po mém narození se matka pokoušela přese mě s otcem sblížit, ale nezabralo to. Určitě by to bylo jiné, kdybych byla chlapcem, jelikož mužského potomka si muži našeho druhu cenní nejvíce. Tvrdí, že jsou pokračovateli jejich krve a spásou pro nás upíry. Zastaralé názory, které nikdo nikdy nezmění. Ach, jo!

"Ne, nic se neděje, Viky!" zacvrlikám. "Proč se ptáš?"

"Vypadáš trošku pobledle, i když jsi včera vypila několik litrů zvířecí krve." Zvědavě nakloní hlavu k rameni a bedlivě si prohlédne mou tvář. "Kdybych o tom nevěděla své, tak bych si myslela, že máš hlad!" vycení zuby v širokém úsměvu a pokrčí ramenem. "Nebo se snad nepletu a ty máš opravdu hlad?" učiní několik kroků ke mně. Je tak zatraceně blízko, až se skoro dotýká svým nosem mého. Polknu, ucuknu a pokusím se o další z falešných úsměvů.

"Jsem plná, Viky! Ale děkuju, že si o mě děláš tolik starostí!"

"Ale řekla bys mi, kdybys pociťovala hlad, že ano?" pokračuje dál ve svém rýpání. "Protože, kdybys ho měla, tak by to znamenalo..." umlkne a významně se zadívá na mé břicho.

"Nemám plodné období, Viky!" zavrčím přes zaťaté zuby. "Je mi teprve dvacet pět let! Nemůžu být..." zakroutím hlavou, jako kdyby nemělo cenu se s ní na toto téma vůbec bavit. Otočím se a vyrovnaným krokem zamířím ke dveřím potemnělého baru, ze kterého jsem před chviličkou utekla, abych se nadýchala čerstvého vzduchu.

"Deb!" zavolá příkře. Nevnímám jí a dál pokračuju ve své cestě. "Sakra, Deb!" k uším mi dolehne zvuk podpatků dopadající na betonovou zem. "Počkej přece!"

"Jo, to určitě!" zavrčím si pod nosem. "Abys mě mohla dál sledovat a rýpat, dokud bych ti neřekla, co chceš slyšet!"

"Cože?" zavrčí bez dechu.

Potěšeně se usměju, když ke mně doléhají zvuky, znamenající její prachbídnou kondičku. Je ona vůbec upír? Zakroutím hlavou a propletu se zástupem hloupoučkých lidí, kteří vůbec netuší, do jakého baru to vůbec chtějí vlézt. Až tento večer skončí, tak několik z nich bude mrtvých. Ostatní se zase stanou závislými na upířím kousnutí, což je možná ještě horší, než zavítat do náruče samotné smrti.

"Deb?!"

Zaječí tak vyděšeně, že se musím otočit, abych na vlastní oči viděla, co se jí zase stalo. Malými pěstičkami bije do velké silné hrudě muže, který jí tiskne ke svému tělu. Přitom k ní sklání svou hlavu, snažíc se jí ukrást polibek. Což posoudím jako nesplnitelný cíl, jelikož nepříčetně kroutí hlavou ze strany na stranu. Na chvilku se zastavím a potěšeně zírám na to prazvláštní představení. Ani na chvilku nezauvažuji nad tím, že bych jí mohla pomoct. Ne, proč bych se měla namáhat? Ona mi taky nikdy nepřispěchala na pomoc, když jsem to potřebovala. Dokonce mi potom předhazovala to, jak jsem příšerně nemožná a nesoběstačná.

"Deborah!" vyhledá mě očima. "Pomoc!!!"

Chvilku si vyměňujeme vzájemné pohledy. Její je prosící, slibující všechno, co budu chtít. Můj je bezcitný a vyrovnaný. Pokrčím rameny, pošlu jí vzdušné políbení a opět udělám čelem vzad. Teď se musím zabývat jinými problémy, než je má starší otravná sestra. Za tohle se mi určitě pořádně pomstí, ale mě je to v tuto chvíli naprosto putna. Musím zmizet! Najít si nějaké místo, kde bych se schovala do té doby, než to mizerné a obtěžující období skončí! To je má priorita a té se já budu držet. Až pak budu řešit, co udělat pro to, abych se jí za toto fópa omluvila.

Udělám ještě několik kroků, když se opět přihlásí ke slovu ta příšerná bolest hlavy. Ztuhnu, zanaříkám a opřu se dlaní ruky o pevnou stěnu, nacházející se po mém levém boku. Pořádně se nadechnu a vydechnu. Několikrát tuto činnost zopakuji. Jen to mi vždy pomohlo, abych se zbavila nepříjemné bolesti, ať už se jednalo o řezné rány anebo zlomeniny. Sakra, i když jsem upír tak to stejně zkurveně bolí, ať už si každý myslí cokoliv. Teorie o tom, že střelná rána nebolí a zahojí se během setiny okamžiku, je prachsprostá lež. Musíte vypít hektolitry krve, odpočívat ve sklepení a ještě k tomu na vás nepůsobí žádná léčiva proti bolesti. No, prostě hrůza!

Naposledy naberu do zmučených plic pořádnou dávku kyslíku, otevřu oči a postavím se na vratké nohy. Zatnu ruce do pěstí tak silně, až se mi nehty zabodávají do polštářků dlaní. Myslím, že tento večer proliji trošku své vlastní krve, než se dám jakž tak dohromady. Jedním nevychovaným máchnutí odeženu od sebe nenechavé ruce, přicházející mi na pomoc. Tohle si v tuto mizernou chvíli nemůžu dovolit. Co kdyby mě sledoval nějaký známý, který by to šel hned vyslepičit mojí drahocenné matince, která čeká jen na to, až nás – tím myslím sebe a svou potrhlou ségru – bude moci prodat na trhu vhodných kandidátek pro páření? Ne, tohle prostě nemůžu dopustit! Opět nasadím masku vyrovnané aristokratické dámičky a učiním krok ke svému vysvobození, které se mi nabízí v podobě čerstvého vzduchu.

Už jen pár kroků, holka! To zvládneš! Tuto mantru si opakuji stále dokola, když zrakem sleduju přibližující se kovové dveře, vedoucí na čerstvý vzduch nočního velkoměsta. Ach, dám cokoliv za ten zasmrádlý doušek plný výfukových zplodin a hnijících odpadků.

Pozvedám ruku a prsty nahmatám studenou kliku dveří, kterou křečovitě stisknu. Pak ty dveře konečně otevřu, doklopýtám k protější zdi, opírajíc své teplé čelo o chladivou zeď. Konečně svoboda a konec mého... zatnu zuby, když se dostaví další vlna bolesti putující od mého podbřišku k rychle bijícímu srdci. Sakra, kdy tohle utrpení skončí?

Vystrčím špičku jazyka a obkroužím jím okoralé rty. Mám tak příšernou žízeň, až se mi začínají dělat mžitky před očima. Proč nám nikdo nevysvětlil, jak je takové plodné období vážné? Asi proto, že nás nechtěli moc stresovat. Vykreslili to v takových barvách, aby se samice na své období těšila. Zkurvení hajzlové! Není to žádná procházka růžovou zahradou! Pha! Kdyby tohle mělo postihnout vážené upíří muže, tak by na tento svět nepřišel žádný nový čistokrevný upír.

"Ty zkurvysyne!"

Několikrát zamrkám, abych zlepšila své noční vidění, a obrátím hlavu tak, abych měla možnost sledovat to, co se děje několik metrů od místa, kde se ukrývám. Fascinující! Lehounce se usměji, když pěst rychlostí světla zamíří do bolestí zkřiveného mužského obličeje. Ta ladnost, efektivita a preciznost by se dala popsat, jako záplava barev, které jsou viditelné jen při příležitosti slavnostního ohňostroje. Ledabyle se opatrně otočím, abych se mohla zády opřít o pevný základ činžovního domu. Chovám se, jako opilec, který poprvé spatřil neonový nápis nad dveřmi barvu, ve kterém utratil celou svou měsíční výplatu.

"Salvatore, mám takový dojem, že si ti hošánci stále neuvědomují, do jakého průseru se to vůbec dostali!" pronese vysoký plešoun směrem ke svému parťákovi stojícímu vedle něho, jako Bůh pomsty.

"Hm, možná potřebují ještě pár naučných lekcí!"

Jeho plné rty vytvoří neuvěřitelný sexy úšklebek, který jsem kdy měla možnost spatřit. Salvatore! Muž stvořený proto, aby ho ženské mohly z dálky obdivovat a litovat toho, že ho nemůžou označit tím kouzelným slůvkem "Můj".

Asi už začínám blouznit! Proč jinak považuji jeho vypracovanou vysokou postavu za mňamku, kterou jsem dostala předčasně k narozeninám. De facto k narozeninám, které budu mít zase až příští rok. Asi jsem musela být opravdu hodná holčička, když mohu beztrestně sledovat jeho precizní tělo v pohybu. A ta prdelka! No, páni! Mlsně si jazykem přejedu přes zuby, které začínají narůstat a dožadovat se tak potřebné potravy. Myslím, že jsem už překročila svou vlastní hranici, kdy můžu vzít zpět vše, co se během následujících minut stane.

"Jdi do prdele!" zavrčí nenávistně chlapík ze země, kam dopadl po jedné pořádné perdě, která by normálního člověka odporoučela do země mrtvých. "Myslíš si snad, že budu poslouchat nějakého parchanta upíří děvky, která si to rozdala s čistokrevným? Jsi odpad Salvatore a nic na tom nezmění ani fakt, že jsi dědic Ricardova klanu! Ten senilní dědek se musel zbláznit, když přenechal všechno takovému odpornému kříženci, jako jsi ty!"

"Cos to řekl, ty hajzle?"

Nestačila jsem ani jednou jedinkrát mrknout a už byl u toho hlupáka, držíc ho přitom za jeho hubený krček. Já být jím, tak toho Salvatora moc neprovokuji. Vypadá na to, že s ním není radno si zahrávat. Počkat! Říkali tu snad něco o Ricardově klanu? Neslyšně polknu nahromaděné sliny. Tohle nemůže být pravda! Proč se to stále děje jenom mně? Jen má maličkost totiž dokáže spadnout do několika pořádných průserů během jednoho jediného večera. Nejdřív to nechtěné období a teď ještě tohle!

Jsi tak hloupá... hloupá Deb! Kárám sama sebe v duchu. Vždyť se právě nacházíš na jejich území! A co se odehraje anebo nachází na jejich území... Začnu se třást! Mé tělo vibruje nahromaděným strachem. Pokud mě objeví, tak jsem totálně v hajzlu, protože dle nepsaných zákonů mohou zabrat cokoliv, co vstoupí na jejich území. A pak si s tím cokoliv můžou dělat, co budou chtít! A plodná samice? No to je terno samo o sobě! Sakra a ještě jednou sakra! Musím se urychleně vypařit, jinak si koleduji o to, že mě zkonfiskují. Tak proč tu stále stojím, jako zapuštěný strom? Proč nedokážu odtrhnout oči od pohledné tváře muže, který jisto jistě bude jednoho dne mou zkázou? Opět se zadívám na jeho ostré rysy.

Klasický rovný nos, kterým se mohou pyšnit řecké sochy. Již zmiňovaná plná ústa, nutící opačné pohlaví dychtit po dlouhých a vášnivých polibcích. Husté obočí barvy zralého ječmene. A ta záplava vlasů stejné barvy? Je to prostě hřích, když jimi oplývá právě muž! Každá žena by za ně dala všechno, co má. Dokonce i já, jež se mohu pochlubit záplavou rudých kudrn. Dále tu jsou pak ty hluboké oči, upírající se právě mým směrem. Ztuhnu a natisknu záda ke zdi, toužíc přitom, abych mě vsákla do sebe. Snad ani pořádně nedýchám, protože by mě každý hluboký nádech mohl prozradit a tak upozornit na mou přítomnost.

"Sakra!" uleví si. "Pusť je, Mitchi! Za ty problémy nám pár nabubřelých princátek nestojí."

"Když myslíš!" plešoun pokrčí ledabyle rameny. "Ale měly by dostat na rozloučenou pořádné ponaučení, že chodit lovit na naše území prostě nestrpíme." Varovně se k nim nakloní blíž.

"Ser na to, Mitchi!" zavrčí Salvatore přes rameno. "Nechci staroušovi přidělávat starosti."

"Sakra! Vypadněte vy usmrkanci!" mávnutí rukou je pošle pryč. A oni neváhají. Během chviličky se posbírají ze země a prchají směr nejbližší hranice Ricardova území. "Od té doby..." naváže na rozhovor plešoun. "... co ses přestal vídat se Soňou, je s tebou k nevydržení. Potřebuješ novou ženskou, chlape! Pořádně si zašukat a je..."

"Zmlkni, Mitchi!" zavrčí varovně. "Na tohle téma se s tebou odmítám bavit. Soňa už je minulostí!"

"Jo, ale mně ani klukům to tak nepřijde. Stále jsi zamračený a zamlklý. Takový jsi nikdy nebyl. To ona tě změnila. Ty drahý hadry, fára a noční návštěvy luxusních podniků. To prostě nejsi ty, chlape! Ne, ty jsi spíš na odrbané džíny, za opaskem nějaká ta kudla, kanady a kožená bunda. To jsi a vždycky i budeš. Nenech se oblbnout nějakou pipinou, co nikdy neviděla opravdový svět!"

"Sakra, Mitchi!" otočí se k němu čelem. "Řekl jsem ti, ať kurva držíš hubu!" varovně vykročí a přitom útočně zatíná pěsti.

Černá Dalilo, oni se snad začnou mezi sebou rvát! Opět se mi začnou třást všechny svaly v těle, až se bojím, že skončím, jako hromádka kostí na zemi. Musím odejít! Prostě musím! Opatrně se odstrčím od zdi, ale jen tak daleko, abych se mohla v případě nouze opět opřít. První tiché posunutí nohy, mířící si to opačným směrem, než jsou oni dva. Rychle... Rychle... Pohni se! Další šouravý krůček a tichounké nadechnutí, které vyšle do mých plic tisícovku drobných jehliček, zavrtávající se do nich, až po samotnou hlavičku. Příšerná bolest mě, ale nikterak nezastaví před tím, abych učinila další chabý pokus o další krok.

To už se, ale ozve první dutá rána doprovázená tlumeným zasténáním a tolik známým zapraskáním kostí. Pár závažných zlomenin a potrhaných vnitřních orgánů. Ano, tak vždy končí rvačky mezi námi upíry. A to se nemusí jednat pouze jen o samce. I samice dokáží být pořádně zákeřné svině. Někdy jejich rvačky končí hůř, než u samců. Ale nyní...

Opět učiním další krok, uši našpicované a rty bolestivě semknuté. Teď nastala má chvíle. Určitě si mě ty dva nevšimnou, když mají tolik práce s jejich pěstní konverzací. Přivřu oči, opřu ruku o zeď a pokusím se přenést veškerou váhu na své neposlušné nohy. Povedlo se! Lehounce roztáhnu rty nad vidinou tak velkého vítězství.

"Mitchi já tě jednou opravdu zabiji!"

"No, tak kámo!" zaprosí zoufale plešoun. "Nechme těch hloupostí a pojďme si najít nějaké ochotné ženské, které nám zpříjemní večer!"

"Seru na tebe, Mitchi!" další tlumená rána a bolestný ston. "Seru na tebe!" přikrčím se a ztuhnu. Teď bych nechtěla být na jeho místě. Chudák plešatý Mitch. Ale když se na to podívám i z druhé strany, tak si za to vlastně může sám. Neměl ho tolik provokovat a...

Vyděšeně vyjeknu, když mi cestu zkříží zkrvavená šmouha dvou rychle pohybujících se těl. Mé tělo automaticky učiní prvních pár kroků vzad. Už... už se otáčím, abych vzala nohy na ramena a konečně odpelášila z tohoto nebezpečného místa. To by, ale k mému nosu nesměla dovát ta přenádherná lákavá vůně. Mé ostré tesáky opět vyjedou na světlo pouličních lamp. Mám opravdu hlad, který nabývá na intenzitě hlavně díky té zatracené vůni. Je tak zvláštně kořeněná, jakoby stvořená pro můj mlsný jazýček.

Namáhavě dýchám, oči otevřené dokořán a ústa připravená k prvnímu zákusu do lahodného a měkkého masa. Bez rozmyslu vykročím tomu pokušení vstříc. Mé pohyby jsou si samy sebou jisté. Dokonce kamsi zmizela i má dobře vycvičená sebekontrola, která by mě měla ochránit před těmito lákadly. To jsem si myslela, ale nyní... Nyní zjišťuji, že to není tak lehké, jak se zprvu zdálo. Chci tu krev! Chci jí vypít do poslední kapičky! Jen jedno jediné kousnutí a přijde vysvobození.

"Ty parchante!" zavrčí Salvator.

"Proč už sakra neotevřeš oči, kámo? Ta mrcha tě jen využívala!"

"To není pravda! Ona mě milovala! Slyšíš? Ona mě milovala!"

"Kdyby tě milovala, tak by se z tebe i nakrmila!"

"Ne!" zařve nepříčetně. "Říkala, že tohle chce čas!"

"Jo!" nepřestává ho svými slovy týrat. "Kdy z tebe jakákoliv samice pila? Nevzpomínám si ani na jednu a to jsem s tebou už přes sto padesát let! Ani jedna jediná!"

"Zabiji tě!" v jeho slovech se objeví špatně skrývaná bolest. "Já tě opravdu zabiji!"

"No, tak kámo!" pokračuje dál, nevšímajíc si přitom blížící se nebezpečí. "Tam někde na tebe čeká ženská, která..."

"Zmlkni, Mitchi!"

"... se tvé krve nebude moct nabažit! Ženská, která ti bude patřit a která ti porodí malé Salvatory."

"Chcípni!"

Mé oči se zaměří na pěst, která neomylně míří na plešounovu bradu. Je to, jako kdybych sledovala zpomalený film. Vidím každý sebemenší poryv větru. Ba dokonce i mouchu, která se té ráně připletla do cesty. Slastně zasténám v pokušení vidět to, jak dojde ke svému cíli. Kdybych tak umanutě nesledovala tu ruku, tak bych si možná všimla toho, jak se plešoun mistrně přikrčí a tak vyhne ráně, která dopadne na kamennou zeď.

Zmučeně zasténám, když se provalí další dávka té lahodné tekutiny. Tolik toužím slízat jí všechnu z toho oprýskaného zdiva. Dokonce jí už cítím na jazyku. Ach, potřebuju se napít a to teď hned! Další významný krok k tomu lákadlu a budu schopná...

Zalapám po dechu, když dopadnu zády na tvrdý povrch betonu. Bolestně zasténám. Co se sakra právě stalo? Několikrát zmateně zamrkám. Nechápavě se zadívám do pohledné mužské tváře, která se nade mnou sklání. Kdo to je? Koutkem oka si prohlédnu i své okolí. Kde to jsem? Mé vzpomínky, jako kdyby se mi vypařily z hlavy. V jednu chvíli stojím v zakouřeném baru a v druhém se nacházím povalená na zemi v nějaké zasmrádlé uličce.

"Jsi v pořádku?" ozve se chraplavý známý hlas.

Zvědavě se opět zadívám do hlubokých hnědavých očí. Kdo to je? A proč na mě leží celou svou vahou? Zhluboka nasaji nosními dírkami vzduch, který v sobě nese stopy po zvláštním krvavém mixu. Šokovaně vyvalím oči, když mi konečně dojde, co se vlastně stalo. Bylo mi zle, tak jsem šla ven a tam se stala divákem rvačky mezi přáteli. A on? On je Salvatore, nástupce Ricardova klanu.

"Hej!" zamává mi rukou před očima. "Jsi v pořádku?"

Opětovně zamrkám. Když nakonec své oči znovu pořádně otevřu, zaměří se můj pohled na kapku krve stékající mu z malé ranky nad obočím. Mlsně olíznu rty, zírajíc jak se pomaličku valí přes jeho tvář až k dokonale tvarované čelisti. Mám hlad! Mírně pootevřu ústa, aby mohly mé špičáky vylézt ze svého tajného místečka v dásních. Kapka mezitím doputovala na široký lákavý krk. Zoufale zasténám. Jen jednou jedinkrát zjistit, jak opravdu chutná krev z tepny živoucího chlapa.

"Salvatore, jsi v pořádku?" vnikne do mé omámené mysli plešounův hlas. "Co se sakra děje?"

Odpoví mu jen ticho. Dotázaný totiž zírá na má ústa, jako kdyby nemohl uvěřit svým očím. Ale mě je to v tu chvíli jedno, já se potřebuju nakrmit. Významně tichounce zavrčím, naznačujíc tak, že se z něho hodlám napít. Lehounce se chápavě pousměje a mírně zakloní hlavu, nabízejíc mi tak volný prostor k tomu, abych se mohla přisát na jeho krční tepnu. Toto pozvání prostě nejde odmítnout.

Zvednu ruce, prsty zabořím do jeho svalů na širokých ramenech a přitáhnu si ho ke svým čekajícím ústům. Klesá bez protestů. Snad bych typovala, že to chce víc, než já. Kašlu na to! Tímhle problémem se budu zabývat později, až k tomu bude ta pravá chvíle. Teď je mým hlavním zájmem zabořit tesáky a nasát do sebe, co nejvíc té teploučké tekutiny.

Na nic nečekám. Během jediného okamžiku se má ústa dotknou teplé voňavé kůže, otevírajíc se přitom vstříc novému zážitku. Blaženě zasténám, když se mé tesáčky bez problémů zaboří do měkkého masa. Do mých úst se navalí první dávka krve. První kapička zkrápěla můj jazyk a dopadla do vyprahlého hrdla. Šokovaně otevřu oči. Tohle je lepší, než co jsem kdy ochutnala. Tak kořeněná a lahodná. Bez myšlenkovitě obtočím pevně ruce kolem jeho krku, tisknouc se k němu tak silně, jak jen to jde. Co kdyby si to rozmyslel a chtěl uniknout z mých spárů? To prostě nemůžu dopustit!

Dokonce kvůli tomu rozevírám stehna, mezi která se pohodlně usadí jeho klín a obmotám své nohy kolem štíhlého pasu. Jsem k němu přisátá, jako klíště, vydávajíc přitom tlumené prazvláštní zvířecí zvuky.

"Salvatore?" vypískne šokovaně Mitch.

"Co je?" zasténá do mého ucha.

"Ona se z tebe krmí?" zeptá se hloupě na to, co je stoprocentně viditelné.

"Ano!"

"Cože?" vypískne. "Ona vážně...?"

"Jo, chlape!" opět hrdelně zasténá. "Loká mou krev, jako kdyby na tom závisel její život!"

"Ale vždyť..."

Zakuckám se, když se do mého hrdla navalí pořádná dávka, kterou nestačím pořádně spolknout. Odtrhnu se od hrdla, křečovitě polknu a rozkašlu se. To mám z toho, že mě ruší při krmení. Kdybych dávala pozor na to, co dělám a nebyla tak zaujatá jejich rozhovorem, tak by se mi to určitě nestalo.  

"Zlatíčko, už nemáš hlad?" zašeptá zklamaně.

"Ne!" rychle vyhrknu. "Jen jsem špatně polkla. Ale už je to dobré a já..." na nic nečekám a opět se zahryznu do krvavého šrámu na krku.

"Ach!" zasměje se. "Zpomal děvčátko!" kárá mě jemně. "Pokud budeš takhle hltat, tak se zase zakuckáš."

"Hm..." zavrčí nad námi Mitch. "Vidím, že máte dost práce, tak bych mohl jít a najít si taky něco do čeho bych se mohl zakousnout!"

Opět mu odpoví drásající ticho. Možná bych se i zasmála, kdybych k tomu měla prostor. Místo toho věnuji svou pozornost muži, který nade mnou heká a sténá. Vnímám to, jak se smyslně otírá o mé tělo. Jak se jeho ruce pokládají vedle mé hlavy, podpírajíc tak jeho váhu o silná předloktí. Ta betonová zem asi nebude moc pohodlná, napadne mě nesmyslně.

"Hej, chlape!" zadupá vedle mé hlavy pár pevných bot. "Nechci být kazišuk, ale mohli byste se přesunout do většího soukromí, než temná ulička u dost frekventované hospody!"

"Cože?"

"Jít... odtud... pryč!" hláskuje důrazně každé slovo.

"Jo! Jo! To bychom měli!"

Opatrně mnou zatřese a šikovnými prsty donutí, abych uvolnila sevření svých čelistí. Nejdříve se vzpírám, ale nakonec se nechávám přemluvit k tomu, abychom odešli do většího soukromí. Jako v mlze se nechám naložit do auta a odvést bůhvíkam. Celou tu dlouhou cestu zírám na krk svého spolujezdce, který mě svírá v náručí, jako kdyby se bál, že se mu vytratím neznámo kam. Je jisté, že to nemám vůbec v úmyslu. Ne, já chci, aby se stalo to, co se má stát. Díky té lahodné krvi již nepociťuji žádnou bolest a ani žádný strach. Mám dojem, že se dnešním dnem celičký můj dosavadní život změní od základů. Co na mě asi čeká na konci této cesty? To se již brzo dozvím! Lehounce se pousměji, přitulím se k jeho voňavému tělu a položím hlavu na pevné rameno.