První kapitola část první

Celý název: Je to tvůj osud, Samantho!

První kapitola - část první

JE TO TVŮJ OSUD, SAMANTHO!

První kapitola

Slyším kroky. Dunivé, pravidelné a nebezpečně přibližující k místu, kde se schovávám. Nemám strach! Tohle už je za mnou. Naposledy jsem pocítila srdce zastavující strach před třemi roky, kdy jsem poprvé pozvedla meč proti svému nepříteli. Vlastně není pravda, že nemám strach. Potichu naberu do plic potřebný kyslík a přitisknu se zády na mramorový povrch velkého sloupu. Beze strachu bych se mohla svým vlastním přičiněním dostat do pořádného průseru.  Kolikrát mi jen Georg říkával: "Zlato, musíš mít strach, protože ti dodává potřebnou sílu k dalšímu boji! K přežití!" A když to říkal půl tisíceletí starý upír, tak to musí být pravda.

Buch. Buch. Buch. Mé srdce bije tak hlasitě, až se bojím, že by jej mohl narušitel mého narozeninového večírku slyšet. Pevně sevřu jílec meče, který pozvednu do bojové pozice. Tak jak mě to Georg učil. Začenichám. Cítím ho. Je nepatrný kousek ode mě. Jen pár korků. Přešlápnu, polknu nahromaděné sliny a zanadávám v duchu nad výběrem krajkových šatů, které má z nějakého pošahaného důvodu Francois Pier tolik v oblibě.

I když dnes slavím své devatenácté narozeniny, stále mě nutí, abych se oblékala do těchto princeznovských šatečků pastelových barev. Dnes večer mají bleděmodrou barvu. S širokou okrajkovanou sukní končící mi těsně nad koleny a vyšívaným korzetem, který mi brání v dýchání. Hraničí to až s úchylkou dostávat na každý ples, bál anebo recepci nové šaty, hodící se spíš pro malou holčičku, než pro dospělou ženu. V mém šatníku jich už visí tolik,že bych je mohla prodávat za pár dolarů. Nesnáším je! A to nemluvím ani o vysokých bílých kozačkách na deseticentimetrovém podpatku. Ještě bělostný čepeček a můžu se jít ucházet o místo do nějakého bordelu zaměřeného právě na takovéto úlety.

"No, tak zlatíčko!" zavrní nedaleko nakřáplý mužský hlas. "Tahle hra už mě nebaví." Zatnu zuby, když zaznamenám posměšně nasátí vzduchu. "Já tě cítím!" pokračuje v provokaci. "Ke mně pejsku!"

Jen tak tak uniknu jeho ruce a prodlouženým drápům. Na nic nečekám a pořádně se oženu mečem. Podvědomě zaznamenám, jak se ostří zabořuje do tuhého masa. Prostorem zavane vůně prolité krve. Namáhavě polknu nad lákadlem, kterému odolávám už od svých dětských let.

"Zlobivý psisko!" zavrčí, když se k němu otáčím čelem. "Tuhle košili jsem měl rád. Podívej, cos udělala!"

Pozvednu jedno obočí a zadívám se poslušně na díru rámující velký krvavý šrám. Sakra! Nesnáším to, jak se upíři dokážou tak rychle uzdravit. Na druhou stranu by to, ale nebyla taková švanda.

"Stejně se k tobě tahle okrová barva nehodí!" prohodím posměšně.

Poté se zadívám do jeho tváře. Špičatá brada, výrazné lícní kosti a vysoké čelo. Vlasy pískové barvy rámující v slabých pramínkách nepohledný poďobaný obličej. Zavrčím a přejedu přivřeným pohledem jeho štíhlou vytáhlou postavu. Žádný svalovec. Jenže je to upír, takže má nadpřirozenou sílu. Pamatuju si, jak jedním trhnutím urval hlavu dospělému muži, jako kdyby byl hadrovou panenkou. To on byl jedním z těch, kdo vyvraždili mou rodinu. Kdyby nebylo Franciose Piera, tak bych v ten den umřela s nimi. Nejenže mě zachránil, ale pečoval o mě, jako kdybych byla jeho vlastní dcerou. Což je dost neobvyklé, protože on je upír a já vlkodlak.

"A to mi prosím říká ta, co má na sobě panenkovské šaty!" zachechtá se a pak nakloní hlavu ke straně. "Když si byla malá, tak si v nich vypadala rozkošně. Teď..." mlsně olízne tenké rty. "... jsi sexy!"

Znechuceně zkřivím rty. Tanečním krokem ustoupím několik stop vzad. Nechci být blízko téhle krvelačné bestii. Děsím se záště, odrážející se v jeho červeně krvavých očí. Moc dobře totiž vím, že je stále strašně nasraný na Franciose Piera za to, že mě tehdy místo toho, aby mě zabil, vzal pod svá ochranná křídla. A nasranost znamená jediné. Touží po mé smrti!

Obezřetně sleduju každý jeho pohyb. Upír se totiž dokáže pohybovat neuvěřitelně rychle. Ale Georg mě naučil, jak určit jejich další krok, abych je mohla zlikvidovat bez toho, abych sama došla k úhoně. Jsem za jeho tvrdou výuku vděčná, jelikož stále nesmím používat své zvíře. Sice nechápu proč, ale nařídil to sám Francois Pier a jemu já opravdu nechci odporovat.

"Dnes konečně dokončím úkol, který mi byl před čtrnácti léty uložen!"

"Proč?" zašeptám. "Proč se mě stále pokoušíš zabít?"

Překvapeně nad mou otázkou pozvedne obočí a pak se uchechtne. Přestane se útočně hrbit a nechápavě zakroutí hlavou. Asi si o mně musí myslet, že jsem totálně blbá, když to sama neuhodnu. Ale já to opravdu nevím! Trápí mě to už pěkně dlouhou dobu. Nejenže si nad tím pořád namáhám hlavu, ale dokonce jsem si i několikrát dost hnusně pohádala s Franciosem Pierem, který stále opakuje, že se to dozvím v pravý čas. Kdy sakra, ale ten čas přijde?

"Tak proč?" zavrčím naštvaně. "Ber to, jako mé poslední přání před smrtí!"

Ne, že bych dnes večer hodlala zemřít. Na to se mám až příliš ráda. Jenže tenhle prevít netuší, co dokážu i bez toho, abych se proměnila. Když totiž bojuju po boku svých upířích bratrů, sester, strýčků a tetiček, tak jsem zahalena do černé uniformy a masky, která zakrývá celý můj obličej. Ostatní upíři mě znají pod jménem Černá Dalila, která má pověst nebezpečného zabijáka.

"Ty to vážně nevíš!" zalapá po dechu překvapeně. "Nemůžu uvěřit, že ti o svém malém tajemství nic neřekl!" zachechtá se odporným smíchem.

"Co mi měl říct?"

Mé srdce v hrudi několikrát bolestivě zatepá, když pocítím první známky nedůvěry k mému adoptivnímu otci. Co mi Francois Pier zatajil?

"Náš král vydal příkaz..." zašeptal tajemně. "... usmrtit, co nejvíc plodných samic, abychom měli vlkodlaky opět pod svou kontrolou."

"Ale já nejsem..." zaprotestuju tichým hlasem.

"Ale jsi!" skočí mi netrpělivě do řeči. "Tvůj klan byl pověstný tím, že se v něm rodí pouze nejplodnější samice. Právě proto byl vybrán, aby byl vyhlazen. Aby byl pro ostatní klany výstrahou!"

"Tím chceš naznačit, že byl vyhlazen jen můj klan?" nevěřícně zakroutím hlavou. "Nevěřím ti!" dodávám chrčivě.

"Ale víš, co je na tom nejlepší?" nakloní se ke mně s úsměvem, který je předzvěstí něčeho, co se mi určitě nebude líbit. "Tak víš?"

"Co?" zašeptám bez dechu.

"Tvůj klan vybral sám tvůj..."

"Drž hubu, Ricardo!"

Zavrčí za mými zády otcův hlas, ale upír si ho nevšímá. Stále zírá do mých očí s úsměvem, který mu ke kráse moc nepřidává. Dokonce učiní i pár kroků ke mně, aby mohl svá slova zašeptat do mého ucha.

"... otec! Francois Pier!"

Pronese vítězně poslední slova. Jsem natolik šokovaná, že ani nezaznamenám otcův pohyb, kterým se přemístí za Ricarda. Stále stojím na místě, když jedním máchnutím oddělí jeho hlavu od těla. Několikrát zamrkám, abych se zbavila kapek krve na řasách, stékající dál po mé tváři až k bradě, kde ve velkých kapkách dopadají na mé šaty.

"Broskvičko?" zašeptá otec. "Jsi v pořádku?"

Ublíženě uhnu napřažené ruce a raněným pohledem se zadívám do jeho smutných očí. Opět několikrát zamrkám a nechápavě nakloním hlavu ke straně. Zvědavě si ho pořádně prohlédnu. Smyslné rty, úzký nos a velké tmavě hnědé něžné oči. Oválná tvář, orámovaná hustou záplavou světlých vln, končících těsně u brady. Tak mladá a krásná tvář, zakrývající monstrum. Milovala jsem tento obličej a teď vůbec nevím, co cítím. Bolest, zradu a neuvěřitelnou zlost. Zároveň, ale i lásku, kterou k němu stále cítím. Nevěřím tomu, co ten upír řekl. Proč se, ale pak Francois Pier tváří tak zahanbeně?

"Omlouvám se, broskvičko!" zašeptá a opět pozvedá ruku k mému obličeji. "Nechtěl jsem, aby ses kdy dozvěděla, že..."

"Je to pravda?" zašeptám. "Vážně jsi..." spolknu vzlyk deroucí se skrze mé rty. "... nechal vyhladit mou rodinu?"

"Je mi to líto, broskvičko! Tak strašně líto!"

"Ne!" zakroutím hlavou. "Ne! Tos nemohl udělat!" mé slzy se spojí s krví, když mi konečně dochází krutá pravda o tom, že to byl můj adoptivní otec, který rozhodl o mé budoucnosti.

"Broskvičko, musíš pochopit, že jsem neměl na vybranou!"

"Proč?" zašeptám.

"Kdybych se nerozhodl, tak by upíři vyhladili celou vaší rasu!"

"Ne..." zakroutím hlavou. "...na to jsem se tě neptala!" zavrčím a odrazím jeho ruku dotýkající se mé líce. "Proč jsi mě nezabil? Proč jsem já jediná zůstala naživu?"

"Protože..." zmlkne a spolkne slova, která měl na jazyku.

"Proč?" zatnu pěst a pozvednu útočně bradu. "Proč já? Chci to vědět!"

"Protože ti sudičky určily jiný osud!" pronese po chvilce.

"Sudičky?" pronesu pohrdavě. "Osud?"

"Ano!" přikývne souhlasně. "Broskvičko, prosím..." opět se ke mně nebezpečně přiblíží. "... věř mi! Nikdy jsem ti nechtěl ublížit!"

"Ale ublížil jsi mi!" odseknu a učiním několik kroků vzad. "Udělal bys líp, kdybys mě tehdy zabil!"

Otočím se na podpatku a vykročím do temné chodby. Nevnímám nic jiného, než bolest drtící mé nitro. Pak je tu také zloba, která se postupně šíří celým mým tělem. Drtím zuby, přes které uniká pronikavé vrčení, varující všechny, kdo by mi chtěli zkřížit cesty.

Z temné chodby vkročím do velkého sálu, který byl přeplněn svátečně vystrojenými hosty. Hosty? Pha! Přejedu je znechuceným pohledem. Jsou tu jen upíři, kteří mi lhali anebo mě považovali za hračku Francoise Piera. Smála jsem se tomu, protože jsem se mylně domnívala, že mě má Francois Pier rád. Tolik jsem se pletla. Doopravdy jsem byla jen jeho pouhopouhou hračkou.

"Ach, Samantho, zlatíčko! Copak se ti stalo?"

Vykročí ke mně Meredith, která mi nahrazovala mou dávno mrtvou matku. Kdybych jen tehdy věděla, co vím dnes. Vycením zuby a výhružně zavrčím. V tuto chvíli bych nesnesla dotek jakéhokoliv upíra. Možná bych jí i mohla i zabít a pak bych toho do konce svého života litovala. Sakra! Co mám dělat?

"Meredith, nedotýkej se jí!" zachytí její ruku Georg.

"Ale ona..." zaprotestuje Meredith. "...mě potřebuje!"

"Podívej se na její oči! Přestává se kontrolovat."

"Cože?"

Nevěřícně se zadívá do mé tváře a pak úlekem vyjekne. Co asi uviděla, že se tolik bojí? Mé oči se obrátí k zrcadlu, zdobící jednu stranu tanečního sálu. Stačil jediný pohled, abych pochopila čeho se tak hrozně lekla. Stojím tu s mečem v ruce. Šaty a vlasy nasáklé Ricardovou krví. Tvář zkřivenou nenávistí. Z úst vyčnívající dva ostré tesáky, které jsou první známkou probouzejícího se vlka. Nejvýraznější jsou, ale moje oči, svítící jasně zelenou barvou. Sakra! Tak takhle vypadám těsně před proměnou?

"Raději se k ní nepřibližujte!" zaburácí za mými zády otcův hlas.

Zlost opět naplní mou mysli. Mé zuby se dotknou brady, když otáčím hlavu tak, abych mohla zkontrolovat, kde se právě v tuto chvíli přesně Francois Pier nachází. Stojí mezi dveřmi a přitom mě bedlivě sleduje. Je připravený k boji, což poznám podle napínajících se svalů rýsujících se pod tenkou tmavě vínovou košilí.

"Co se stalo, Piere?" vyhrkne Meredith a opět se na mě podívá.

"Ricardo jí prozradil pravdu o tom večeru!" zašeptá v odpověď.

"Ten hajzl!" zavrčí Georg. "Já ho opravdu zabiju, i když je to proti všem našim zákonům. Klidně ať mě náš král potrestá, jen když bude ten parchant mrtvý!"

"Už jsem se o to postaral!" ubezpečí ho otec, stále sledující mou rozzlobenou maličkost. "Uťal jsem mu hlavu."

"Francoisi Piere de Volte!" ozve se do ticha ženský alt. "Nastal čas!"

"Cože?" otec několikrát překvapeně zamrká a zadívá se na ženu razící si k nám cestu přes hradbu čumilů. "Ale, Marie ona ještě nedosáhla potřebného věku. Dohodli jsme se přece, že jí předáme, až ve chvíli, kdy její lůno bude plodné. Ještě máme dost času, než bude nucena opustit naše řady!"

"Ano, ale to ještě nevěděla, co ví teď!" pronese vysoká černoška přes usměvavé rty. "Musí pochopit, proč jsi udělal to, co jsi udělal!"

"Vysvětlím jí to!" zavrčí otec.

"Tohle jí nikdo nedokáže vysvětlit!" zavrtí hlavou, až se jí krátké černé vlasy zavlní kolem krásné tvář. "Musí na to přijít sama. Tady se, ale pravdy nedopátrá!" pozvedne ruce a obkrouží jimi místnost plnou upírů. "Potřebuje být se svým vlastním druhem, aby pochopila, proč byl vyhlazen právě její klan."

"Život ve smečce jí, ale neodhalí mé důvody! Musím jí to vysvětlit ..."

"Právě naopak, můj příteli!" utne jeho výmluvy rázně. "Když pozná sobě rovné, pochopí proč, jsi obětoval jeden klad, aby byla zachráněna celá jejich rasa."

"Ty mi tady tvrdíš, že se jí musím vzdát o dva roky dřív, než bylo v plánu, protože by jinak nepochopila to, co jí sám můžu vysvětlit? Určitě existuje jiné řešení!"

"Omlouvám se!" povzdechne lítostivě. "Ale myslím, že jiná alternativa není možná. V tuto chvíli náš druh nenávidí. Jen se na ní podívej a pochopíš sám, o čem zde mluvím!" jedním prstem ukáže na mně.

Francois Pier ke mně učiní pár kroků a zahledí se do mé tváře. Pátravě nakrčí čelo, skousne spodní ret a pak pořádně zakleje. Vím, co vidí v mých očích. Nenávist. Vážně bych je v tuto chvíli nejraději do jednoho sprovodila ze světa. Mé srdce je rozpůlené na dvě části. Zrada mého nejbližšího příšerně bolí a svírá tak, že nemohu pořádně dýchat a souvisle myslet. Toužím jen po krvi, která by mě mohla uspokojit a zmírnit tak vztek, který ve mně stále vře a roste.

"Broskvičko?" zašeptá bolestně.

"Chci jít!" zahuhlám přes tesáky, bránící mi normálně mluvit. "Chci jít, protože tady už pro mě není místo!"

"Ne, pleteš se!" zaskučí ublíženě. "Tohle bude už navždy tvůj domov!"

"Tak mě nech jít a já se vrátím, až pochopím tvé důvody!"

"Slibuješ? Slibuješ, že se jednoho dne vrátíš domů? Že se vrátíš ke mně?"

"Ano!" přikývnu. "Slibuju!"

"Dobře!" poraženecky vydechne a otočí se ke mně zády. "Tak si běž!"