New life 4

New life

Čtvrtá část - poslední

A je to tu zase! Pomyslím si nesmyslně, když pomalu kráčíme chodbami k další místnosti anebo sálu, kde nás očekává... Vlastně neočekává můj vyvolený. Rozklepu se, lehce škobrtnu a polohlasně zanadávám.

"Jsi nervózní, mé dítě?"

"Ano!" zavrčím. "Vy byste snad nebyl, kdybyste měl předstoupit před snoubenku, kterou jste nikdy neviděl?"

"Ach!" zavzdychá chápavě. "Na to jsem vůbec nepomyslel, když jsem tento večer plánoval."

"Hm..."

"Neboj se, drahoušku! On tě neukousne..." zarazí se a tiše zasměje. "Vlastně tě trošičku určitě pokouše!"

"Cože?" zblednu a zastavím se. "O tom nic nevím!"

"Oh, drahoušku!" poklepá mě po líci a zakroutí hlavou. "Po celou dobu budu s tebou, tak se nemusíš ničeho bát!"

Semnou? Počkat! Jako, že bude u toho až...? Ne! To nemůže být pravda! Určitě se pletu. Jen jsem si jeho slova špatně vyložila. Ano, tak to bude! Úlevně vydechnu, opět uchopím jeho ruku a pokračuju v cestě, dávajíc si přitom pozor, abych si nepřišlápla šaty. Bylo by asi dost ponižující, kdybych se před ním na zemi rozplácla, jak široká tak dlouhá.

"Voníš, jako on!" poznamená nemístně.

"Já vím!"

"Víš?" otočí se ke mně s pozvednutým obočím. "Jakpak to víš?"

"Voním jinak, než rodiče!" pronesu s pokrčením ramen.

"Takže nejsi jen nádherná, ale i chytrá! Dost nebezpečná kombinace. Myslím, že začínám Vlada litovat!"

"Proč?" nakrčím čelo a několikrát zamrkám. "Nejsem tak krásná a ani chytrá, jak si myslíte. Jsem obyčejná holka..."

"Ach, drahoušku ty si sama sobě asi moc nevěříš, což?"

Na to mu nemám, co říct! Nebudu se tady s ním dohadovat, když se mám za okamžik setkat se svým budoucím manželem anebo partnerem. Do prdele! Je jedno, jak ho označím. Důležitější je to, zda se mi bude líbit a zda se ke mně bude chovat stejně, jako můj otec k matce. Pokud je to namyšlený buran, tak mu přichystám peklo na zemi. Nesnáším takové ty typy chlapů, co si o ženách myslí, že jsou jejich majetkem bez práv a mozku. Jen tělo, které musí uposlechnout každý jeho příkaz.

Před námi se otevřou další pozlacené dveře, odkrývající své tajemství. Přivítá nás hlasitý smích a hašteřivá slova. Vyděšeně sebou cuknu, když zahlédnu plnou místnost chlapů. Ne, oprava. Válečníků! Ani jeden normální mužský. Samá zbroj a zbraně tam, kam mé oko dopadne. Tvrdé pohledy poukazující na to, že si jejich majitelé prožili to nejhorší, co je mohlo za život potkat. Mám z nich takový pocit, jako kdyby na mě hleděla samotná smrtka. Zhluboka se nadechnu, sklopím hlavu a zamumlám nějakou hloupost, která krále rozesměje.

"Ach, dítě!" zašeptá do mého ucha. "Jsem rád, že jsem vybral právě tebe! Můj život bude bohatší, když tě teď budu mít po svém boku."

Cože? On si mě přece nevybral! Jsem tu jen proto, že mě má matka odmítla potratit. A co myslel tím, že budu žít po jeho boku? Asi bych se ho na to měla optat, ale až později. Teď na to není vhodná chvíle. Pořádně naberu dech a s posledních zbytků odvahy opět pozvedám hlavu, abych se rozhlédla kolem sebe. Už jsem se přece zmiňovala o tom, že jsem strašně zvědavý tvor.

Tmavé zdi, okrášlené zavěšenými zrcadly, které odrážely mužské tváře natočené mým směrem. Na stropě velikánský křišťálový lustr, zářící stovkami svící. To tady snad nemají elektriku? Vždyť je to sakra mrakodrap! Ale, čemu se vlastně divím. V tak moderní budově jsem také neočekávala, že naleznu místnosti hodící se spíše do nějakého hradu nebo zámku. A přesto tu jsou! Pomyslně pokrčím rameny a přestávám se tímto zbytečným detailem trápit. Znovu se vrátím ke zkoumání interiéru místnosti. Dlouhé dřevěné stoly s lavicemi místo židlí. Tento sál mi připomínal jídelnu školky, kterou jsem navštěvovala do té doby, než mne matka převzala do své péče.

Hladově přejedu plné tácy masa, nakrájeného pečiva, sýrů a ovoce. Rošťácky začenichám, abych zachytila vůni vína a něčeho, co nedokážu identifikovat. Nemůžu uvěřit tomu, že mám hlad. Před necelými čtyřmi hodinami jsem vypila čtyři nebo pět láhví krve. Na jídlo bych neměla pomyslet pěkně dlouhou dobu. Možná za to může nervozita, kterou pociťuju. Vždy, když nejsem ve své kůži, tak dostávám hlad. Podle toho taky tak vypadám.

"Na copak má malá princeznička myslí?"

"Na jídlo!" pronesu pravdivě a bez vytáček.

"Máš hlad?"

"Je to divné, ale ano!"

"Je mi líto, drahoušku!" zamumlá omluvně. "Ale nesmíš jíst, dokud neproběhne obřad. Potom, pokud budeš při síle, se můžeš najíst. Ne dřív!"

"Já vím! Zase jedno debilní pravidlo, které se musí dodržovat!"

Na chvíli na mě překvapeně zírá a pak se rozesměje na celé kolo. Před tím si nás zvědavě prohlíželo jen pár vojáků, ale teď na nás nevěřícně zírají všichni. To snad nikdy neslyšeli, že by se někdo smál? Zakroutím hlavou, přemýšlejíc přitom nad tím, že někteří muži mají mozkovou kapacitu brouka.

"Drahoušku, kdyby nebylo..." zhluboka naseje mou výraznou vůni. "...tak bych si tě snad vzal sám!"

"Vau!" málem i zapískám. "Sakra, zase ta má prokletá smůla!" pronesu melodramaticky a pak se k němu spiklenecky nakloním. "Co kdybychom spolu zdrhli a je tu zanechali o samotě..." pokývám na muže. "...ať si tu brousí ty svoje dlouhé a nebezpečně vypadjící nože?"

"Nepokoušej mě, drahoušku!"

"Můj pane!"

Ozve se před námi drsný chraplák. Překvapeně otočím hlavu, abych zjistila, že zírám na pevný mužský hrudník. Kdy jsme přišli k těm chlapům tak blízko? Příště bych si měla dávat větší pozor. Pomaličku pozvedám pohled k tváři, která mě vyděsí a zároveň i fascinuje. Plná, pevná ústa přes, která se táhne vybledlá jizva. Tvrdé čelisti, pokryté tmavým strništěm rašících vousů. Hluboké tmavě hnědé oči, přehlížející mě, jako placatý kámen. Debil! Ohodnotím jeho chování, ale přesto si ho dále nepřestávám prohlížet. Dlouhé vlnité vlasy, svázané tmavou stuhou do ohonu, který si přehodil přes levé rameno.

Automaticky olíznu vyprahlé rty, když si zvědavě prohlížím i zbytek tohoto skvostu. Pevné pletence svalů, zdobící jeho ruce a nohy, skryté v černých kožených kalhotách. Motorkářské boty nezapnuté, jako kdyby si je nazouval v rychlosti. Z jaké postele musel utíkat, že se nestihl ani pořádně ustrojit? Sakra! Já přece vůbec nežárlím na nějakou záletnou ženskou!

"Ach, Vlado!" zaskřehotá král. "Rád bych ti někoho představil!"

"Vlado?" vypísknu a urychleně se mu opět zadívám do tváře. "To si ze mě děláte pr..." spolknu poslední slovo a zrudnu, jak rajče. To jsem se tedy pěkně uvedla.

"Cos to chtěla říct, drahoušku?" směje se král a přitom mi káravě strká prst přes nos. "Takhle mladá a dobře vychovaná dáma nemluví!"

"Hm... Já ti nevím!" zaprskám a vycením zoubky. "Ty tu snad nějakou dámu vidíš?" zvědavě se rozhlédnu kolem sebe.

"Tušé, drahoušku!" podotkne král a opět se místností rozlehne jeho řehot. Po chvilce opět vrátí svou pozornost k Vladovi. "Není překrásná, Vlado?"

Pocítím tvrdý pohled, kterým si mě jediným rychlým pohledem prohlédne. Semkne rty, pozvedne obočí a s odporem se odvrátí. Hm, tak život s tímhle dobrákem asi nebude procházka růžovou zahradou.

"Stále můžeme zdrhnout!" zašeptám směrem ke královi.

"Ale, drahoušku!" zaprotestuje. "Tohle bys před svým..."

"Ticho buď!" vypísknu a rychle zakryju jeho ústa. Nejdřív na mě třeští oči, pak pomaličku sundá mou ruku a poznamená. "Je divoká, ale strašně rozkošná!"

"Když myslíte, Vaše Veličenstvo!"

"A ta vůně!" zamlaská spokojeně, pozvedajíc přitom mou ruku, kterou stále drží v prstech, k nosu. "Připomíná mi to..." nasaje a zamlaská. "Co mi to jen připomíná? Můžeš mi pomoci, Vlado?"

Ne, já nechci! Marně se snažím vyprostit ruku z kleští pevných prstů. Můžu jen vyděšeně sledovat, jak se má ruka blíží k jeho obličeji. Vůbec nemrkám jen proto, aby mi náhodou neunikla ani jediná reakce, která by se mu mohla objevit na tváři. Nemusím čekat dlouho. Mírné rozšíření jeho nosních dírek, když přičichává k mé kůži. Zmatené pokrčení čela, nedůvěřivý pohled upřený do mých očí a nepříčetné zavrčení. V další vteřině opustí má ruka pevný stisk královských prstů jen, aby se ocitla v pevnějším stisku. Dokonce se mnou trhne tak, až se ocitnu jen pár centimetrů od jeho velkého, děsivého těla. Skloní hlavu a zaboří nos do mého krku.

"Tak co?" pronese chladným hlasem král. "Už víš, co je to za vůni?"

"Moje!" zavrčí majetnicky.

"Ano!" přitaká král. "A víš ty, co to znamená?"

"Že byla jedna z Mongomeryových vychována v jiném prostředí, než ty studené slepice, považující se za královny světa?!"

"Dobrý postřeh, Vlado! Ale to není to, co jsem chtěl slyšet!"

"Pak mě už napadá jen jeden důvod, proč jste mi jí přivedl, můj pane!"

"A tím důvodem je?"

"Proměna!"

V sále to zahučí mužskými hlasy. Mám dokonce takový pocit, že se k nám o několik kroků přiblížili. Jako kdyby nemohli díky svým schopnostem slyšet všechno i z druhého konce sálu. Asi se začnu červenat... Ne, já už se určitě červenám! Oni si tu klidně povídají o TOM, sakra! A už vůbec neberou ohled na mou maličkost. Burani!

"Ano!" souhlasí král hlasitě. "Proměna!"

"Kdy?" zavrčí nedočkavě můj nastávající.

"Dnes večer!"

Nasucho polknu, když se do jeho očí vloudí chtíč, který mě děsí. Ani to, že si mě konečně pořádně prohlíží, mi na klidu moc nepřidá. Co vlastně vidí? Přivřu oči, abych se do něho mohla vcítit. Stojí před ním žena malého vzrůstu. (Měřím něco přes sto šedesát pět centimetrů.) Plné křivky, zahalené do vínových šatů. Velké zelenkavé oči, které jsou v tuto chvíli určitě strachy vytřeštěné. Malá srdcovitá ústa, nad nimiž se nachází malá piha. Oválný obličej s vystouplou bradičkou, značící neústupnost a tvrdohlavost. Dlouhé hnědé vlasy, vyčesané do složitého drdolu. Sakra, začínám ho litovat, že se musí pachtit právě se mnou.

"Kdy přesně, můj pane?" zachraptí Vlado.

"Ihned!"

"Cože?" šokovaně se zadívám do královské tváře. "Ale..." rozhlédnu se kolem sebe, zda nezahlédnu nějaký únikový východ.

"Žádám, aby to bylo dle královských tradic!" pokračuje nevšímavě král. "Jde tu především o mou svěřenku, kterou jsem si velice oblíbil, Vlado!"

"Chápu, Vaše Veličenstvo!"

"Ale já ne!" zavrčím.

"Kde chcete, aby se to odehrálo?"

"Zde!" pokývá k jednomu dlouhému stolu.

"Rozumím!" podívá se na stůl, který ihned začnou jeho bojovníci, bez toho, aby jim to někdo přikázal, sklízet a otírat navlhčeným hadrem. Kde ho sakra tak rychle sehnali? Pozeptám se v duchu sama sebe.

"Já si myslím, že to není dobrý nápad!" vrčím nespokojeně. "Víte, kolik budeme mít v zadnici třísek?"

"Přivoláte ještě někoho anebo budou stačit bojovníci z mého klanu?"

"Tvoji bojovníci budou stačit!"

"Hej, pánové!" povyskočím a zamávám rukou mezi jejich obličeji. "Já jsem tu taky, pokud jste na to nezapomněli!"

"Tak se do toho dáme!"

Zavrčí Vlado a chytne mou mihotající se ruku. Než se naděju, sedím na stole a nohy mám od sebe, jako nějaká běhna. Otevírám ústa, abych mu pěkně od plic řekla, co si o něm a jeho chování myslím. Nestačila jsem říct ani slůvko a už jsem měla zaplněná ústa jeho jazykem. Šokovaně několikrát zamrkám, nakloním hlavu a obejmu rukama jeho krk. Co to sakra dělám? Po další chvilce vášnivého líbání, přivírám spokojeně oči. Stačilo jen, aby se mě jednou dotkl a já byla ztracená.

Uvolním se, prohnu záda a natisknu prsa na jeho hruď. Odmění mě za to spokojeným vrněním. V další chvíli pocítím na noze studený vzduch a pak teplou dlaň, pomaličku hladící můj kotník, lýtko až konečně dojde řada i na stehno. První dotek kůže s kůží. Zasténám. Je sakra příjemné cítit jeho zhrublou dlaň deroucí se na místa, kam zatím neměl žádný muž povolen přístup.

"Tak sladká!" zachraptí a oddálí se ode mě tak daleko, aby se mi mohl pohodlně zadívat do hlubokého výstřihu. "Myslím, že máš na sobě příliš moc látky!"

Vypísknu, když roztrhne látku držící můj dekolt pohromadě. Rozhrne jí do stran a nespokojeně nakrčí obočí, když narazí na tuhý materiál korzetu. Ale i s tím si ví rady. Prostě vytáhne ostrý nuž, visící mu v pouzdře na opasku. Ztuhnu hrůzou, když se ostří přiblíží k mé hrudi. Snažím se ani nedýchat při pohledu na to, jak vsunuje špičku mezi látku a mou kůži. Stačí jen jediný řez, aby se tuhá látka poddala. V jednu chvíli držela na svém místě a v druhé se poraženecky stáhla. Zhluboka se nadechnu, zavírajíc oči, abych nemusela koukat na to, jak štíhlými prsty odstraňuje poslední překážku.

Mé bradavky se napřímí a ztuhnou, když je ovane chladný větřík. Studem bych se nejraději propadla do země. To jsme tohle nemohli dělat v soukromí? Ucuknu před dotekem prstů, laskající citlivou pokožku pravého prsa.

"Hlupáčku!" zašeptá káravě. "Proč si je tolik týrala? Podívej se, jak jsou chudinky celé odřené. Asi bych jim měl věnovat, co nejlepší péči!"

"Vlado!" ozve se král. "Neprotahuj to!"

"Ano, Vaše Výsosti!"

Hodí po mě smutným pohledem a zašeptá do ucha, že mi to později vynahradí. Přitulí se k mé odhalené hrudi a přemístí ruce k lemu široké suknice, kterou následně vykasá k pasu. Teď si každý může prohlédnout mé nohy a zadnici v celé jejich kráse. Stydlivě zabořím tvář do místa mezi jeho krkem a ramenem. Nechtěně přitom nasaju jeho výraznou vůni, která mi tolik připomíná tu mojí.

"Jen zůstaň v klidu, miláčku!" zavrní. "Pokus se uvolnit, aby tě to moc nebolelo! Nemáme moc času na předehru. Král je nervózní a já bych ho nechtěl příliš rozzlobit. Předem se ti omlouvám!"

Lehce ústy polaská můj spánek, načež jedním trhnutím roztrhne mé kalhotky na dva malé nepotřebné cáry. Zajíknu se, zabořím nehty do látky jeho saka a ztuhnu. Udělala jsem přesně to, co mi zakázal udělat. Vycítí to, ale přesto neustává ve své činnosti. Jde neústupně za svým cílem. Jeho prsty naleznou můj střed, který zkusmo polaská. Vzlyknu, ale nesnažím se protestovat, jelikož vím, že by mi to stejně bylo k ničemu. První slza sklouzne po mé tváři, když zaboří prsty do neprobádané jeskyňky. Raději se nehýbu, jen zrychleně dýchám. Na paměti mám stále jeho slova o uvolnění. Ono se mu to lehce řekne, ale chovat se dle toho je opravdu těžké.

"Zlatíčko, si suchá!" zašeptá do mého ucha. "Už jsi někdy masturbovala?"

"Ne!" zakroutím hlavou.

"Sakra!" okomentuje mé přiznání. "Tak si budeme muset poradit jinak!"

Šokovaně zírám, jak pozvedá k ústům ruku, která mě ještě před okamžikem hladila tam dole. To neudělá! Nevěřícně zamrkám, když jeho prsty vklouznou do jeho pusy. Cucá je, saje a přitom zírá do mých očí. Po chvilce je znovu vytáhne a zamíří nazpět do mého klína. Ucuknu před mokrostí, která mě má zvlhčit.

"No, tak zlatíčko!" zabrouká do mého ucha. "Uklidni se!"

Olízne špičkou jazyka mé ucho a přitom začne uvnitř mě pohybovat mokrými prsty sem a tam. Zavřu oči, trpitelsky zasténám a konečně se alespoň částečně uvolním. Tak pokořující! Potupné! Nemysli na to! Přikážu sama sobě. Představ si, že jste spolu sami v soukromí ložnice!

"Hodná holka!" pochválí mě. "Dokonce začínáš sama vlhnout!"

Cože? Jak je to možné? Nikdy bych... Zalapám po dechu, když se dotkne něčeho, co mi způsobuje slastné brnění. Toužebně zavrtím boky, abych ho navedla tam, kde si to nejvíc přeju. Vítězně se zasměje a vyplní mé nevyslovené přání. Znovu se konečky prstů dotkne toho tajného místečka. Spokojeně zavrním a přizpůsobím se pohybům jeho ruky. Dlaní zatlačí na poštěváček, který na to zareaguje.

"Co mi to děláš?" zachraptím.

"Miluju se s tebou, lásko!"

Zopakuje polaskání dlaní, což mě donutí polohlasně vykřiknout. Někdo souhlasně zahartusí, ale já si toho nevšímám. Jsem totálně mimo. Dokonce i zaprotestuju, když mě jeho prsty opustí.

"Vydrž, miláčku! Hned ti dám to, po čem tvé srdce touží!"

Odrhne mé vlasy z krku a polaská prsty pokožku na pulzující žíle. Poté se na to místečko přisaje ústy. Mezitím se jeho prsty začnou zabývat šňůrky na poklopci jeho kalhot. Zavrtí boky, aby se lépe usadil mezi mými stehny. Otevřu oči a ústa. Dotkl se mě tím, čím si myslím, že se mě dotkl? Špička jeho údu si našla vstup do mého těla. Vyčkávavě ztuhne, políbí mě na krk a vdechne mou vůni.

"Jde se na to!"

Jen, co to dořekne, zaboří se do mého těla na dvou místech zároveň. Zakřičím! Strašně to bolí! Nejen, že si mě vzal, jako barbar, ještě si ze mě udělá přenosnou kantýnu. Ten hajzl! Odvrátím hlavu tak, aby měl lepší přístup k mé tepně. Ne, proto, abych mu to ulehčila, ale proto, aby mě to tolik nebolelo. Už necítím slast. Toužím jen po jediném. Chci, aby to bylo, co nejdříve za mnou.

Ztuhnu a přestávám spolupracovat. Jsem jen tělo, na kterém se ukájí nadržený samec. Sluchem zaznamenám sání mé krve. Mé tělo naráží do dřevěného povrhu stolu, na kterém pasivně ležím. Uvnitř mě se zatím pohybuje tvrdé přirození. Sem a tam. Neustává, spíše zrychluje. Stává se brutálnějším. To má snad v plánu mě celou pohltit nebo co?

"Už budu, zlato!" zasténá a opět se zaboří tesáky do mého krku.

"Tak to mě opravdu těší!" zavrčím dostatečně hlasitě.

Po mé poznámce se ozve hromadný smích stoupající z několika mužských hrdel. Mezi nimi zaznamenám i známé skřehotavé hekání. No, doufám, že si to královské veličenstvo pořádně užívá. Tedy víc, než já!

Poslední příraz a můj milenec zkamení. Následuje spokojené a vítězné zařvání. Takovému řevu já říkám "Lovec ulovil kance!" Mé lůno zaplaví vlahost, která prýští z jeho těla. Vydechne a bezvládně dopadne na mé tělo.

"To už je všechno?" zeptám se zvědavě. "Stala se ze mě teď upírka?"

"Pane jo! To je, ale ženská!" zařehtá se nějaký chlap.

"Máš pravdu, Zaku!" zvolá další. "Náš pán získal opravdu skvělou družku!"

"Já si myslím,..." ozve se král. "... že Vlada čeká dost těžká práce, až bude naši malou divošku krotit."

"Nebudu jí krotit, můj pane!" zasípe znaveně Vlado. "Líbí se mi taková, jaká je!" vyjede ze mě a urovná sukni tak, aby skryla mé nohy. Pak si sundá kožené sako, které mi přehodí přes ramena. Automaticky uchopím jeho klopy a zakryju nahá ňadra. Neuváženě se posadím a zavzlykám.

"Jak se cítíš?" zeptá se mě šeptem.                                                                             

"Proč?" zavrčím. "A zajímá tě to po stránce tělesné anebo upírské?" dodávám zvědavě.

"Obojí!" zachechtá se spokojeně.

"Tak na první část ti odpovím takto: Kurva, bolí mě celé tělo! A na druhou: Kurva, já mám ale hlad! Stačí ti to, jako odpověď?"

Sál propukne v šílený jásot, kterému vůbec nerozumím. Proč jsou tolik šťastní? Jsou to hlupáci! Do jednoho jsou to úchylní tupouni! Zakroutím nechápavě hlavou a přitáhnu si Vlada k sobě. Když on mohl využít mě, tak mohu já jeho.

"Copak, chceš si to zopakovat?"

"Zmlkni!"

Přikážu a nechám poprvé na světlo boží vyjet své vlastní tesáky. Spokojeně se usměje a natočí hlavu tak, abych měla, co nejlepší přístup k jeho tepně. Neváhám a pořádně se zakousnu. Vau, fakt jsem měla příšerný hlad. Nepříčetně hltám teplou krev, kterou poprvé ochutnávám přímo ze zdroje.  Jsem sama se sebou tak spokojená, že mi ani nevadí to, jak se ke mně tulí a boří nos do mých vlasů. A už vůbec si nevšímám toho, že pronáší majetnická slova upozorňující všechny v blízkém okolí, že se od tohoto večera stávám jeho vlastnictvím. Klidně ať si plká, co chce. Stejně nakonec bude po mém.

Dopřeju si poslední doušek, oddálím ústa a přehraju si v hlavě rekapitulaci celého večera. Dopadlo to líp, než jak jsem čekala. Konečně jsem potkala svého vyvoleného. Konečně jsem o to přišla. A konečně se ze mě stala upírka. Co jiného by si holka mohla přát? Snad lásku, oddanost a děti? Na to je, ale ještě čas. Teď začíná nové období mého znovuzrozeného neživota. Spokojeně se ušklíbnu, jako kočka, co právě sežrala kanárka. Uvidíme, co mě ještě potká po boku tohoto divokého hřebce.

The End!