New life 3

New life

Třetí část

Výlet do Portlandu bych si při jiné příležitosti pořádně užila. Jenže tentokrát nejedeme za zábavou, ale za povinností. Dokonce jsem i poprvé letěla helikoptérou. Úžasný zážitek. Někdy bych si to chtěla zopakovat. Tedy, až mou hlavu nebudou tížit otázky, na které stále neznám odpovědi. Během té dlouhé cesty jsem si celý náš rozhovor přehrávala. Stále znovu a znovu. Sakra! Pořád jsem zmatená.

Během další hodiny dosedneme na střechu velkého mrakodrapu, ve kterém má sídlo královská rada. Bojácně spolknu protesty, které se mi derou na rty. Nechci svým rodičům přidělávat starosti. Už tak vypadají dost vyčerpaně a vystresovaně. Asi si myslí, že jejich litující pohledy nevnímám, ale to není pravda. Každý z nich se mi zapíchl do kůže a zamrazil v zádech. Nebudu si nic nalhávat. Opravdu se bojím!

"Pojď, koloušku!"

Přiměje mě otec k pohybu, když zaznamená, že jsem se zastavila nedaleko výtahu, který nás měl odvést do příslušného patra. Dokonce ke mně napřáhne i ruku, abych se za ní mohla chytit.

Samozřejmě, že jsem jeho nabídku neodmítla. Pěkně a pořádně pevně jsem se jí chytila, jako kdyby byla mé záchranné lano. Mírně opětuje stisk mých prstů. Pak mou ruku pozvedne ke rtům a lehce políbí. Matka popotáhne a tak přitáhne mou pozornost k její uplakané tváři.

"Ach, maminko!"

Zanaříkám a vklouznu do její otevřené náruče. Přitulím se k ní tak, jako když jsem byla malá holka. Mám strach, že už je nikdy neuvidím. Dokážu zvládnout cokoliv, jen tohle ne. Nikdy se nesmířím s tím, že bych je měla nadobro ztratit.

Výtah hlasitě cinkne, upozorňujíc nás tak na to, že jsme u cíle. Poslední políbení na matčinu dokonalou tvář a hluboký nádech. Teď musím být silná a i za ně. Zavřu oči, sbírající poslední síly k tomu, abych to zvládla. Po pěti minutách opět víčka pozvedám a na rtech vytvořím uklidňující úsměv.

"Půjdeme?"

"Ano!"

Zašeptá hrdě otec a nabídne nám dvorně rámě. Já po pravici a matka po levici. Tak, jak je určeno zákony dobrých mravů upírského bontonu. Družka musí být vždy po levém boku, jelikož je tak blíž k srdci. Hloupost! Nikdy jsem tyhle jejich zákony nechápala. Ale já v poslední době nechápala hodně věcí. Opatrně našlapuju, jelikož vysoké podpatky mých lodiček, nejsou pro mě to pravé ořechové. Sklopená hlava, pohled upřen do země. Tak ráda bych si prohlédla své okolí, ale není mi to přáno. Porušit jedno z pravidel by naší věci moc neprospělo.

Plujeme chodbou a procházíme dvěma velkými sály, z nichž vidím jen dřevěné parkety. Nakonec se zastavíme před mohutnými dvoukřídlími dubovými dveřmi. Ztuhnu, zhluboka dýchám a nervózně olizuju vyprahlé rty. Nachází se za nimi má budoucnost. Budoucnost, která mi dělá starosti. Ještě je čas na to, abychom se otočili a zmizeli. Stisknu prsty v pěst a opět je rozevřu.

"Výsost vás očekává! Můžete vstoupit!"

Ozve se z druhé strany pokorný hlas dveřníka, kterého jsem si předtím ani nevšimla. Začnu se třást, když se dveře s vrzáním pomalu otevírají dokořán. Polknu knedlík, který se mi usadí v hrdle. Opatrně učiním první krok, který je věrnou kopií otcova kroku. Ani se nenaděju a ocitneme se uprostřed místnosti. Soustředěně se zaposlouchám. Šum ženských a mužských hlasu, sjednocené do jedné hučivého tónu. Nádech, výdech. Přeju si být někde jinde. Miliony kilometrů daleko.

"Vítejte, přátelé!"

Zachraptí nad námi hlas, který bych zařadila spíše ke starší osobě, než k mladíkovi. Chci se na něho podívat, ale nemůžu, dokud mi to sám nenařídí. Ta zvědavost mě jednou zažene do pořádných potíží. Zavrtím se, poslušně dosednu k zemi v naučené pokloně a zatnu zuby, abych tak vydržela, co nejdéle.

"Povstaňte!" zavelí hlas. "Chci si prohlédnout svou maličkatou schovanku!"

O čem to sakra mluví? Postavím se a pomaličku pozvedám hlavu, dívajíc se upřeně před sebe. Nezapomeň na úsměv, Brit! Upozorním sama sebe, načež vytvořím na tváři solidní stowattový úsměv, za který by se nemusela stydět ani Brigit Bardotová.  Mé oči dopadnou do vrásčité tváře, která určitě není zvyklá na úsměv. Mírně sebou cuknu, když se naše pohledy zkříží. Polije mě horkost a pak zima. Z toho upíra jde strach a určitá síla, nutící vás k pokoře.

"Ach!" zavzdychá spokojeně po deseti minutách, kdy si mě rentgenově prohlížel od hlavy k patě. "Jsi nádherná!"

Cože? Já, že jsem nádherná? Kam dal oči? Možná za to může stáří, které mu zhoršují zrakové vnímaní. Přemýšlivě lehce nakloním hlavu k rameni a pozorně si ho konečně prohlédnu. Dlouhé šedivé vlasy tak slabé, že je skrz ně vidět pokožka lebky. Vybledlé modré oči, velký nos a tenká ústa. Propadlé tváře a vystouplá brada. Je strašně pohublý. Jen kost a kůže. Chudáček! Nevím proč, ale jeho vizáž mě nutí k tomu, abych ho litovala.

"Nejste nemocný?" vyjede ze mě nekontrolovaně. "Měl byste si sednout a pořádně se najíst!" pokárám ho s laskavým hlasem. "Že se o sebe vůbec nestaráte?"

Otec vedle mě zalapá po dechu a stiskne mé prsty v ruce, aby mě upozornil na to, že si mám dát pozor na pusu. Nevšímám si toho. Je mou povinnosti postarat se o nemocného člověka... Vlastně upíra!

"Honem!" vymaním ruku a učiním několik kroků ke starci. "Posaďte se!"

Překvapeně pozvedne jedno tenké obočí a lehce pozvedne koutky úst. Mezitím k němu dojdu a podpořím jeho tělo tím, že ho chytím za paži. Tichým pokáráním ho donutím, aby se otočil a došoural opatrně k velkému pozlacenému křeslu. Tam jsem ho posadila a vzala do rukou velkou huňatou deku, která byla přehozená přes jedno opěradlo. Roztáhnu jí, zatřepu a naaranžuju kolem jeho prokřehlých nohou. Pokleknu, pozvednu hlavu a zadívám se do jeho tváře, z níž vyzařovala něha a nezvyklý cit, kterých bych přirovnala k náklonosti.

"Vychovali jste jí dobře!" zašeptá přes rozpraskané rty. "Velice jste mě potěšili, Montgomeryové!" pozvedne ruku, kterou mě pohladí po tváři a vlasech. "Rozhodl jsem se!" praví opět vyrovnaným hlasem. "Za snahu, kterou jste projevili při její výchově, vás odměním! Co byste si přáli? Řekněte si o cokoliv a já to splním!"

"Já..." ozve se matka, než jí otec utne.

"Je to naše dcera, výsosti! Nepotřebujeme odměnu za to, že jsme jí dobře vychovali. Naše cena byla již to, že jsme s ní mohli prožít tolik let!"

"Ts..." vyprskne matka hlasitě. "Pokud si myslíš, že mi tohle stačí, tak jsi na omylu!" vytrhne ruku z jeho a přistoupí blíž k trůnu. "Chci využít vaší nabídky, veličenstvo!"

"Patricie!" zvolá otec káravě.

"Ach, stihni, Dimitriji!" hodí přes rameno rozzuřeně. "Vaše Veličenstvo!" poklekne na kolena. "Chci Vás požádat o to, abych se svou dcerou mohla nadále vídat! Nic jiného si nepřeju!"

"Pověs mi, Dimitri..." ozve se do ticha král. "... jak moc je tvá dcera podobná tvé ženě?" vyčkávavě nakloní hlavu ke straně a lapí konečky mých prstů svými studenými kostnatými pařáty.   

"Výsosti?" nechápavě nakloní hlavu ke straně.

"Ach, nedělej se sebe hlupáka, Dimitri a odpověz na mou otázku!"

"No..." otec zčervená a uhne pohledem.

"Oh ne!" zařehtá se král kdákavým smíchem. "To bude velice zajímavá podívaná!" dodá tajemně.

Nechápavě po něm střelím pohledem. Vycítí to, natočí ke mně hlavu a šibalsky mrkne. Jen tak tak stačím udržet smích na uzdě. A to jsem se ho předtím tolik bála! Měla jsem zbytečné starosti. Pohodlně opřu bradu o hřbet jeho ruky a zeširoka se usměju. V tom se opět ozvala má matka.

"Vaše Výsosti, prosím můžete..."

"Ach!" obrátí k ní král svou pozornost. "Toto přání ti nemohu splnit a ty to moc dobře víš, Patricie Montgomeryová. Rozhodnutí je právem vyvoleného!"

"Chápu!" zavzdychá matka. "Ale zkusit jsem to musela!"

"Ach, proto si tě velice vážím, Patricie! Žádná upírka ještě nikdy neprojevila tolik odvahy, aby se mnou smlouvala anebo..." pokradmu se podívá mým směrem. "...o mě pečovala. Vy dvě jste na mě udělaly opravdu dojem! Vždy budete vítané na mém dvoře, a kdo ví..." tajemně se usměje. "... možná tu na sebe i narazíte."

"Ach..." zalapá po dechu matka. "Chápu, Vaše Veličenstvo! Mockrát vám děkuji!" spokojeně se usměje a opět se příslušně pokloní.

"Tak dost!" zatleská král. "Měli bychom přejít k další části večera! Vy..." pokyne na matku s otcem. "... jděte do společenské místnosti. Dnes vás poctím tím, že budete moci jíst se mnou. A ty..." podívá se na mě. "... půjdeš pěkně semnou. Musíme tě připravit na tvůj obřad!"

"Už?" zapištím šokovaně.

"Ach, odpusť mi dítě, ale je to tak narychlo, protože si přeju vidět výraz jeho tváře!" spokojeně se uchechtne.

"O kom to mluvíte?"

"O tvém vyvoleném, drahoušku!" lehce mě poplácá po ruce. "On totiž neví, že jsi tady a že se dnes bude konat obřad proměny."

Cože? On si snad ze mě dělá srandu? Nechápavě zakroutím hlavou a nespokojeně zamlaskám. Ten staroch se musel opravdu dost nudit, když zinscenoval toto setkání. Jen díky tomu teď tady jsme a já... Hlasitě polknu, zčervenám a zavrtím se. Dnes večer o to... Poprvé... Zblednu a položím ruku na rozbouřený žaludek. Myslím, že mi bude asi zle.