New life 2

New life

Druhá část

O dvacet minut později, stojím u sebe v pokoji a nevěřícně zírám na tu cizí polonahou osobu odrážející se ve velkém pozlaceném zrcadle. Tohle přece nemůžu být já! Několikrát zamrkám, abych se ujistila o tom, zda se mi to pouze jen nezdá.

Ne, nezdá! Stále tam nehybně stojí s vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou. Za ní se nachází zeď vymalovaná ve světle béžových barvách. Na poličkách sedí rozmístěné panenky, které sbírám už od svých pěti let. Pohodlné houpací křeslo se světlého dřeva, přes něhož leží přehozená světle broskvová deka a polštářek ve stejné barvě. Malá skříňka a na ní položená rozečtená kniha, kterou jsem tam zanechala včera večer s tím, že se k ní dnes po večeři vrátím.

"Zadrž dech, zlatíčko!" nabádá mě matka.

Poslušně vyplním její příkaz, netušíc přitom, co mě v následující chvíli čeká. Vážně nechápu, proč si mám na sebe obléct zrovna tyhle zastaralé šaty vypadající, jako věrná kopie z doby Jindřicha VIII. Hodím po nich znechuceným pohledem. Stále totiž trpělivě vyčkávají zavěšené na dveřích mé skříně. Vysmívají se mi. Už tak se cítím hloupě, když se matka pokouší mé neposlušné tělo zašněrovat do nepohodlného korzetu. Velká prsa přetékají přes okraj pevně vyztužené látky. Nelíbí se jim být takto spoutaná. Bolestivě zasténám při dalším pevném škubnutí, které přiškrtí můj pas a zvýrazní plné boky.

Už se nedokážu ovládat. Pozvednu ruce a zachytím se prsty rámu zrcadla, do něhož pak zaryju své polodlouhé nehty. Tohle je týrání! Mírně pozvednu sklopenou hlavu, abych se na sebe mohla opětovně podívat. Nikdy bych nevěřila, že budu stát před matkou pouze v kalhotkách a podvazkovém pásu přidržující bělostné punčochy na mých nohách. Možná bych se cítila líp, kdyby má prsa byla zahalena podprsenkou, která doplňovala tento komplet. Ale takové štěstí jsem já neměla. Ne, já musím být mučena tímto zastaralým doplňkem dámského prádla.

"Ještě kousek, Brit!" zavrčí přes sevřené rty namáhavě.

Sakra! Jestli to ještě víc utáhne, tak vyvrhnu celý obsah svého žaludku. Sípavě se nadechnu a záporně zavrtím hlavou. Může po mě žádat cokoliv, jen ne tohle. V koutcích očí se objeví první slzy.

"Prosím..." zašeptám. "Už víc nezvládnu!"

"Přestaň to dítě trápit, Patricie!"

Ozve se od dveří hlas mého otce. Do prdele! To nestačí ta potupa, že mě takto viděla má matka. Ne, on u toho musel být i otec. Zrádná červeň zbarví mé pobledlé tváře. Raději sklopím pohled k zemi jen, abych se nemusela zadívat do jeho tváře.

"Ale, drahý!" zafuní matka. "Pokud to dostatečně neutáhneme, tak jí nedostaneme do těch nádherných šatů!"

"Proč to raději nezkusíš, než jí takhle týrat!"

"Dobrá!"

Kapituluje matka. Přestane tahat a místo toho mi na zádech vytvoří ze dvou stuh rozkošnou mašličku. Dokonce jí i chvíli aranžuje, jako kdybych jí někomu v brzké budoucnosti chtěla ukázat. Phe... To dřív zmrzne peklo, než abych se před někým obnažila do spodního prádla.

"A teď oblečeme šaty!"

Tiše přejde po pokoji k mé skříni a konečky prstů zamilovaně pohladí těžkou látku tmavě vínových šatů. Znechuceně se otřesu při představě, že je budu mít za chvilku na sobě. Nesnáším šaty v jakémkoliv stylu. Ať už se jednalo o lehké letní šaty anebo rozevlátou sukni s topem zastrčeným za její pas. Byla jsem spíš typ holky preferující volné kalhoty a halenku, nejlépe o dvě čísla větší, než jakou jsem ve skutečnosti potřebovala.

"Jsou po mojí matce, tak na ně buď prosím opatrná!"

Zašveholí její hlásek, když mi je přidržuje u země, abych si mohla stoupnout do vytvořeného otvoru. Bez ceknutí do nich vstoupím a natáhnu ruce před sebe tak, aby mi mohla pohodlně navléct těsné rukávy. Zasténám, když se mé kůže dotkne štípavá látka. Přesto stále nic neříkám, jelikož nechci ranit svou matku, která na těchto šatech tolik lpí. Raději skousnu spodní ret a zaměřím se pohledem na obraz visící mi nad postelí. Možná bych mohla zaplnit ticho otázkami, které se mi honí hlavou.

"Proč jedeme do Portlandu?"

"Chce nás vidět král!" chopí se slova otec.

"Proč nás chce vidět král?"

"Protože nastal čas, abys podstoupila přeměnu!"

"Cože?" nevěřícně k němu otočím tvář. "Ale vždyť je mi teprve devatenáct!"

"Já vím, koloušku!" zašeptá otec. "Ale král si to tak přeje!"

"A co si přeje král, to musí být bez řečí splněno!" poznamenám sarkasticky.

"Ano!" nevšímá si mého výsměchu. "Královo slovo je pro nás zákonem!"

"Hm..." přemýšlivě nakrčím obočí. "Takže se konečně dozvím, jak vlastně ten obřad probíhá!" zamumlám si pro sebe.

"Nejdříve ti, ale musíme něco vysvětlit!"

"Co?" opět mu věnuju plnou pozornost. Natěšeně se zavrtím, protože to je poprvé, kdy mi moji rodiče poodhalí tajemství týkající se upírského světa. Už od malička jsem se jich neustále na něco vyptávala, ale nikdy jsem nedostala odpovědi. Vždy mě odbili tím, že se to dozvím, až dospěju. Po čase jsem se přestala ptát, i když jsem toužila po tom znát pravdu.

"Patricie!" obrátí se k matce s nevysloveným příkazem.

"Zlatíčko..." matka se ujme slova, ale do očí se mi přitom nepodívá. "Pamatuješ si na pohádku o prokletých princeznách?"

"No..." nechápavě zamrkám. Proč se matka zrovna teď zmiňuje o té smutné pohádce? "...ano!"

"Převyprávěj mi jí! Pak ti to vysvětlím!"

Odkašlu si. Sice to nechápu, ale pokud si to tolik přeje. Hluboký nádech, až to v tuhém korzetu zapraská. Matka asi musí být dost rozrušená, jinak by mě napomenula, abych tak zhluboka nedýchala.

"Kdysi dávno se narodily tři princezny, jejichž matky proklela zlá čarodějnice, které odmítli poslušnost. Dokonce jí ani nepozvaly na svou svatbu, což považovala za největší urážku. Ale neproklela je přímo, jako tomu bylo u ostatních, kteří se jí zprotivili. Ne, ona seslala krvelačné prokletí na jejich nenarozené dcery. Toto prokletí je odsoudilo k doživotnímu pití krve, bez níž by nemohli přežít."

"Ano! Bez krve by nebyl život!" zamumlá otec nepřítomně.

"Ale já nechápu..."

"Miláčku..." matka pozvedne hlavu a zadívá se mi upřeně do očí. "Ta pohádka se zakládá na pravdě. Ty princezny byly..." zavrtí hlavou. "Ne jsou první představitelky ženského upíra."

"Stále jsem jaksi mimo! Co to..."

"Před jejich narozením existovali na světě pouze upíři. MUŽI!" klade důraz na poslední slovo. Zamrkám a překvapeně otevřu ústa. To jsem nevěděla! Takže nejdřív byli jen upíři a pak upírky. Nějak mi to nedává smysl. Nervózně přejedu chladnými prsty přes čelo. Začíná mě příšerně bolet hlava.

"To, ale není všechno!"

"Co ještě?" vyhrknu vyděšeně.

"Nevyprávěla jsem ti celou pohádku. Jen její část!" lehounce nasaje nosem vzduch. "Tu přijatelnější část!"

"Cos mi neřekla?"

"To prokletí obsahovalo i podmínku týkající se krve, kterou budou pít!"

"Mohly pít jen upírskou krev!" poznamenám chápavě. Už se začínám orientovat v tomto divném rozhovoru. Pokud mám pravdu, tak jsem prokletá stejně, jako již zmíněné princezny. Prokletá, jako matka a její matka a matka její matky. Pořád v tom mám trošku bordel.

"Máš pravdu jen z části!" vrátí mě do reality matčin hlas.

"Jak to myslíš?"

"Máš pravdu v tom, že to musela být upírská krev. Jenže to není tak jednoduché." Otevřu ústa, abych něco řekla, ale zastaví mě její pozvednutá ruka. Nechce, abych jí přerušovala. "Ta krev musí být od muže." Na chvilku se odmlčí, kousajíc si přitom dolní ret. "Krev otce a pak vybraného partnera."

"Takže jsem celou tu dobu pila otcovu krev!?"

"Ne!" zakroutí hlavou.

"Ale právě jsi řekla..."

"Já vím, co jsem řekla!" zavrčí rozčíleně.

"Teď bych se asi měl ujmout slova já!" vloží se do toho otec. "Prozradím ti důvod, proč si nepila mou krev. Kdysi dávno..."

"Počkat!"

Pozvednu ruku, dlaní obrácenou k němu. Potřebuju chviličku, abych se v tom vyznala. Ta bolest hlavy mě snad zabije! Promnu spánky a zavřu oči. V ten samý monet se matka začne opět starat o mé nedopnuté oblečení. Nechám se otočit zády k ní. Na kůži pocítím dotek jejích studených prstů.

"Už můžu pokračovat?"

Ozve se netrpělivě otec. Znaveně přikývnu, oči stále zavřené, zakryté za hradbou očních víček. Chráním tak sebe před tím, aby na mě neprozradily pravdu o tom, jak jsem na ně v tuto chvíli naštvaná. Sakra! Měli mě na to připravit postupně a ne vybalit to na mě těsně před proměnou.

"Kdysi dávno..." opět se zaposlouchám do příjemného mužského barytonu. "... náš rod začal válku s rodem WolfCryanů o území, které by nám přineslo tolik bohatství, že bychom až do konce svých životů nemuseli hnout prstem. Jednalo se o velice velké a prosperující pozemky nacházející se v Anglii..."

"Tati, prosím!" přeruším jeho lekci o naší rodinné historii. "Jdi k věci!"

Matce ujede uchechtnutí, které mě donutí pousmát se. Moc dobře tuší, na co jsem svými slovy narážela. Když táta začne mluvit o minulosti, tak ho pak nikdo nezastaví. Dokáže o ní mluvit celé hodiny, ne-li dny. Tento příběh už znám slovo od slova. Každá upírská rodina má podobnou válečnou historku, kterou obšťastňují své potomky. Jen proto, aby si děti uvědomily, kolik krve bylo prolito pro jejich nynější pokojný život. Znáte to. Jeden rod napadl ten druhý a tak to pokračovalo do té doby, než jedna ze stran vyhrála anebo zasáhl samotný král. Svrchovaný vládce všech upírských klanů. V našem případě se jednalo o ten druhý případ. Kdyby nebylo krále, tak bychom snad mezi sebou bojovali až do dnešních dní.

"Omlouvám se!" pronese pokorně. "Historii naší rodiny znáš, ale nevíš, jaké podmínky král stanovil, aby ukončil náš spor!"

"Poslouchám! Máš mou plnou pozornost!" neodolám, abych si do něho trošku nerýpla.

"Spor byl ukončen sepsáním svatební smlouvy!" zašeptá tak tiše, že musím napínat sluch, abych rozuměla jeho slovům.

"Která chudinka padla za oběť?"

"Musíš si uvědomit, že kdyby král nezasáhl, tak by náš rod vymřel." Zamluví mou otázku otec. "Předtím, než spor začal, řadil se náš rod mezi nejpočetnější klany. Nyní je nás necelá tisícovka."

"Tisícovka?" zalapám po dechu překvapeně. "Ale já myslela, že je náš rod menší. Setkala jsem se jen asi se třiceti upíry, z nichž polovina žije v tomto domě."

"Ostatní nás požádali, abychom tě vychovávali mimo rodinný kruh. Ta hrstka upírů, cos poznala, byli dobrovolníci."

"Ale proč?" zavzlykám dotčeně. "Nechápu..." po tváři mi skane zrádná slza.

"Nechtěli, abys jim moc přirostla k srdci, když..." hluboký trpitelský nádech. "... jsi byla obětována pro dobro všech! Ale to není jediný důvod. Je tu také tvá vůně, která jim připomíná smutnou minulost."

"Má vůně?" nechápavě nakrčím obočí. "Co je s mou vůní?" pozvednu ruku a pořádně jí očichám. Nic zvláštního necítím. Stále to stejné aroma vanilky a skořice. Vanilka a skořice? Když o tom teď mluvíme, tak jsem si uvědomila, že nikdo z rodiny nevoní tak, jako já. Matka i otec voní po pomerančové kůře a ostatní pro změnu po pistáciích. Jen já voním jinak.

"Voníš po krvi tvého vyvoleného!" zamumlá matka, která dokončila úpravu šatů a nyní mě nutí usednout k toaletnímu stolku, aby mi mohla upravit vlasy.

"Mého vyvoleného?" vypísknu vyděšeně. "Ale já přece nemám..."

"Ale, ano máš!" vyvede mě z omylu. "Je tomu tak už od tvého narození!"

"Nechápu! Proč jste mi nic neřekli? Nikdo mi nikdy nic neřekne!"

"Chtěli jsme, abys měla normální dětství, zlato!" ujme se opět slova otec. "Trápila by ses, kdy jsi věděla, že nás jednoho dne budeš muset navždy opustit."

"Opustit vás?" zablekotám nechápavě. "Proč bych vás měla opustit?"

"Snad sis nemyslela, že s námi zůstaneš do konce života?" zeptá se mě matka zděšeně. "Každá přeměněná upírka musí následovat svého muže." Poučuje mě káravě. "Po uzavření svatební smlouvy, začne pít krev svého vyvoleného." Pokračuje automaticky ve výčtu pravidel, která musí upírka dodržovat.

"Proč?"

O co tu sakra jde? Vůbec se v tom nevyznám. Tolik skrytých rodinných tajemství, která se převážně týkají mne samotné. Stále nedokážu pochopit, proč se mi ostatní členové klanu vyhýbali. Moc dobře vím, že i když je dívka přislíbena, tak se jí rodina nezřekne. Ne, stále o ní pečují a dokonce se s ní setkávají i poté, co je přeměněná. Jsem zmatená!

"Přece proto, aby voněla jako on!" vyhrkne a vyvalí oči, jako kdyby nemohla uvěřit tomu, že se jí na to musím vůbec ptát. "Svou vůní nárokuje právo na svou nevěstu a majetek, který jí bude darován věnem."

"Ale, jak se to týká mě?" vyslovím to, co mě nejvíc trápí. Pak se, ale zarazím a vyvalím oči. "Nechcete mi snad naznačit, že já jsem ta chudinka, která byla obětována?" Dneska mi to myslí nějak pomalu. Možná si sedím na vedení. Jiné by to bylo to došlo hned na začátku.

"Miláčku, jsi jediné dítě ženského pohlaví, které se v našem rodě narodilo za posledních dvě stě padesát let."

"To mi, jako chcete namluvit, že jsem první holka, co se narodila po tolika letech? Tomu prostě nevěřím!"

"Vlastně..." zamumlá otec. "Všechny dívky, které naše rodinná věštkyně viděla ve svých proroctvích, byla..." ostudně sklopí pohled a mírně zčervená.

"Jen jí to prozraď, Dimitriji!" pronese kousavě matka. "Jen, ať ví, jaká je její takzvaná rodinka!"

"Patricie!" zavrčí varovně.

"Když jí to neřekneš ty, tak jí to řeknu já." Nevšímá si zloby, probleskující v otcových očích. "Víš, miláčku..." v zrcadle zahlédnu, jak se útočně zadívá do otcova obličeje. "...otcova rodina nechávala utratit všechny dívky, ještě dřív, než se mohly narodit. A to jen proto, aby se jejich rod nemusel spojit s rodem těch zpropadených WolfCryanů."

"A co já?" nakloním hlavu k rameni. "Proč mě nepotkal stejný osud, jako ostatní dívky?"

"Protože je tvoje matka strašně umíněná!" zavrčel otec a pak zbledl, když si uvědomil, co vlastně vypustil z úst. "Ne, miláčku..." přiběhne ke mně a poklekne u mých nohou. "... tak jsem to nemyslel. Jsem šťastný, že tě mám."

"Ale byl bys radši, abych se nenarodila!" pronesu chladně.

"To není..."

"Je to pravda!" zavrčí matka. "Kdyby to bylo na tobě, tak by se nikdy nenarodila."

"Sakra, holky!" zavyje ublíženě. "Ok. Byla to chyba. Moje chyba. Ale nelituju ničeho, za co jsem pak musel bojovat, protože jsem měl vás dvě."

Mé srdce zaplesá. Vím, že mě můj otec miluje. Takovým tím svým zvráceným způsobem. Jen je na mě trošku moc, dozvědět se po tolika letech, že tu byla kdysi doba, kdy byl proti tomu, abych se vůbec narodila.

"Do háje!" zavrčím. "Vždyť je to jedno!" pokrčím rameny. "Hlavní je, že mě máš rád. Nebo snad ne?" zalaškuju a sladce se usměju.

"To víš, že tě mám rád, koloušku."

"Vy dva!" zakroutí nad námi matka hlavou a teatrálně rozhodí ruce do stran. "Tak pokud jsme už vyřešili jedno dilema, můžeme pokračovat."

"No, jo! Já málem zapomněla." Vykviknu rozjařeně. "Stále jste mi neřekli, co obnáší ten obřad."

"A máš to tady, zlato!" zafrká a začne se přehrabovat mojí malou šperkovnicí. Nechápavě zakloním hlavu k rameni a podezřívavě přivřu oči. Co mi ještě tají? Určitě to nebude nic pěkného, když se ani jeden z nich nemá k tomu, aby mi to vysvětlili.

"Mami! Tati!"

"Patricie?" pípne prosebně směrem k matce, která zamítavě zakroutí hlavou a pokračuje ve výběru správných blýskavých doplňků.

"Tati?"

"Sakra!" projede si prsty vlasy a zasténá. "Proměna u upírky..." roztěkaně pozvedne jednu mou stužku do vlasů, která vykukovala z malého proutěného košíčku. "...je založena hlavně na ..." nevěřícně otevřu ústa, když zaznamenám, jak zrudl o několik odstínů. Pane, jo! Můj táta se stydí.

"Na čem?" zašeptám s neblahým tušením.

"Na sexu!" hlasitě si oddechne, stoupne si a otočí se ke mně zády. Chvíli na ně nechápavě civím a pak mi to dojde.

"Cože?" vystřelím se sedačky, jako kdyby pode mnou hořela. "Cos to právě řekl?" do prstů zachytím látku jeho slavnostní košile.

"Říkal, že obřad proměny je založen na sexu." Pronese klidným hlasem matka. "Tedy sexu mezi vyvoleným a budoucí upírkou!"

"To..." zavrčím. "...ani náhodou! Nic takového dělat nebudu!"

"Nemáš na vybranou!" zavrčí matka. "Žádná žena... upírka nemá!"

"Do prdele!"

Poraženecky dosednu zpět na sedačku. Tohle se mi snad musí jen zdát. To přece není možné! Tohle se mi nemůže dít! Ne! Zakroutím hlavou a apaticky se podívám na svůj odraz v maličkatém zrcátku. Zírá na mě pár vyděšených očí. Mých očí. Polknu a zakryju zrcadlo bavlněným kapesníkem, abych se už na sebe nemusela dívat. Hlasitě zasténám. Moc dobře vím, že má matka pravdu.