New life 1

New Life

První část

New life

Být něčím výjimečná pro mě nic neznamená. Nejšťastnější bych byla, kdybych mohla žít, jako ostatní dívky mého věku. Bláznivé puberťačky užívající si život plnými doušky. Tolik jim závidím, že mohou navštěvovat školu, nakupovat hadry ve značkových buticích a randit s pohlednými kluky. Chtěla bych být obyčejnou holkou, která si nemusí dělat hlavu s tím, zda neporušila jedno z přihlouplých pravidel, řídící celý můj dosavadní devatenáctiletý život. 

Jenže... Trpce si povzdechnu a pozvednu v ruce železný pohár, dědící se v našem rodě, již po několik generací. Sakra! Proč já? Nenávistně zírám na obsah, ze kterého se mi zvedá žaludek. Kolik let už vlastně piju z tohoto trpkého kalichu minulosti? Deset let? Anebo patnáct? Jak roky plynuly, sjednotily se mé vzpomínky do jednoho jediného okamžiku, kdy pozvedám pohár ke rtům a na jeden hlt vyprazdňuju jeho obsah. Odporné!

"Brit, nehraj si s tím jídlem!"

Ozve se mi za zády naštvaný hlas mé drahocenné matinky. Nenamáhám se ani otočit hlavu, abych si prohlédla její dokonalý mladistvý vzhled. Nepotřebuju to! Už tak z ní mám mindráky, kterých se nezbavím ani za sto padesát let. I když... Ušklíbnu se. S mým štěstím se to určitě protáhne na několik stovek let, ba snad tisíciletí. Tak to prostě chodí, když jste potomkem čistokrevných upírů.

"Zítra přijede Henry!" pokračuje v jednohlasném rozhovoru. "Doufám, že se tentokrát budeš chovat slušně."

"No, jo!" zabrblám nakvašeně.

"Brit, já to myslím vážně!" do jejího hlasu se vloudí chlad, který přejede po mé pokožce a usadí se v mém prázdném žaludku. "Minule si to opravdu přehnala."

"Já?" vyprsknu nevěřícně. Mrštně se otočím a zabořím kolena do sedadla pohovky, opírajíc se přitom lokty o její opěradlo. "To on..." zavrčím nepřátelsky, hledíc bojovně do jejích ledově modrých očí. "... mě začal osahávat, jako kdybych byla jeho majetek anebo sexuální otrokyně!" Při tom rychlém pohybu z kalichu unikne několik kapek krve, dopadající na bělostný běhoun. "Prasák jeden!"

"Brit!" zavrčí varovně. "Dávej pozor, ať to nevyliješ!"

Překvapeně zalapám po dechu, když se během jednoho mrknutí oka přemístí k pohovce a vkládá ruce pod pohár. Ne, že by litovala koberce. Pro upíry je krev něco, jako mantra anebo nejvzácnější poklad, který naleznete pouze jednou za jeden bídný lidský život. O to je to horší, když se jedná o upírskou krev. Nechápu to!

"Ty s tím naděláš!" zavrčím si pro sebe.

"Brit!" zaječí nepříčetně. "Bez této krve by ses nedožila ani pěti měsíců!"

Poplašeně sebou cuknu, když se mi nad hlavou zableskne. V další vteřině se velkým obývákem prožene menší tornádo, které mi vyrve dlouhé hnědavé vlasy z gumičky a na několika místech potrhá domácí teplákovou soupravu. Sakra! Vážně jsem jí dost nasrala, když proti mně použila tu nejsilnější sílu, kterou ovládá. Asi bych si měla dát zpátečku a omluvit se. Ale to já ne! Já prostě musím dál rýpat, i když vím, že z toho nic dobrého nevzejde.

"Kdybych to vylila..." křičím přes hlasité údery blesků. "... tak to můžeš znovu naplnit. V téhle domácnosti je patnáct upírů, takže..."

"Cože?"

Nevěřícně se mi zadívá do očí, ve kterých hledá stopu po tom, zda jsem si dělala jenom srandu. Ale, já si jí nedělala. Sakra! Vždyť mám pravdu. Tenhle dům je plný krvelačných pijavic, kterým v žilách proudí jejich zkažená krev. Pro mě by určitě obětovali trošku té odporné tekutiny, protože jsem jejich zlatíčko. Vždycky jsem jím byla. Díky této jistotě mohu své matce opětovat její pohled bez rizika, že by mé osobě něco hrozilo. To jsem se, ale šeredně mýlila...

Během okamžiku stála na dlouhých nohách, zahalených pouze v síťovaných punčochách, vykukující z titěrné tmavě fialové minisukně, kterou bych si já nikdy na sebe vzít nemohla. Žárlivě přejedu pohledem vzhůru. Štíhlý pas a pevná prsa. Ani malá, ani velká. Prostě tak akorát. Do háje! Vážně tu právě žárlím na svou vlastní matku?

S tichým odfrknutím se zadívám do její tváře a ztuhnu. Její oči sálají červenou barvou, která se v nich objeví pouze ve chvílích, kdy má ukrutný hlad anebo je opravdu rozzlobená. Opatrně sjedu z pohovky, dávajíc přitom dobrý pozor na obsah poháru. Poté se nezmůžu na nic jiného, než stát uprostřed místnosti s otevřenou pusou. Vyděšeně zírám do její poklidné tváře, značící pouze jediné. Krvelačnou nepříčetnost! Již překročila hranici svého ovládání. Brit, právě jsi to totálně podělala! Pronesu v duchu sama k sobě.

Vzduch kolem mě zavíří a vžene do tváře pár mokrých pramenů. Sakra, kdy začalo v obýváku pršet? Automaticky zakryju dlaní obsah poháru, jelikož moc dobře vím, jak chutná zředěná krev. Je to ještě odpornější, než její čistá verze. Nasucho polknu a přešlápnu z nohy na nohu. Přivřu oči, když matka začne mírně sálat bodavým světlem. I přes hradbu děsu si musím přiznat, že je v této podobě tím nejkrásnějším stvořením, které jsem kdy viděla.

Dlouhé inkoustově černé vlasy. Velké zářící oči, orámované hustou černí dlouhých řas. Plná rudá ústa, nepotřebující ani rtěnku, aby dosáhly takového nádherného odstínu. Malý nos, nízké čelo a vystouplé lícní kosti. A pleť tak dokonalá, že by jí mohla závidět kdejaká supermodelka.

"Britany Patricie Montgomeryová!" seká přes rty tichým hlasem. "Ta krev není jen tak obyčejná krev!"

"Já vím!" podoktnu netaktně. "Je upíří!"

Vážně do ní stále ryju? To si snad necením svého vlastního života? Jsem totální idiot, když nechávám přes své rty vypouštět další slova. Měla bych raději mlčet a přikývnout na vše, co bude matka chtít.

"Ne, ty hloupá!" její hlas stoupne o další oktávu. "Ta krev je tvého..."

"Co se tu sakra děje?"

Přeruší její slova známý hlas. Úlevně vydechnu zadržovaný dech a uvolním zaťaté svaly, když zalétnu pohledem ke dveřím, ve kterých stojí můj milovaný otec. Vysoký, silný a nebezpečně pohledný. Zlatavé vlny rámující dokonalou tvář padlého anděla. Dobrovolně a bez mučení přiznávám, že kdyby to nebyl můj vlastní otec, tak bych se do něho snad i zamilovala. Takhle nějak si představuju ve svých snech svého milence, který navždy zůstane, k mé velké škodě, uschovaný v říši snů.

Žádný rozumně uvažující muž by nechtěl mít po svém boku a už vůbec ne v posteli objemnou a nepohlednou ženskou. Vážně nechápu, proč vypadám právě takhle, když mám za rodiče tato přenádherná stvoření. Ach, jo! Stále se mě snaží přesvědčit, že jsem krásná, ale já vím své. Nejsem a nikdy nebudu krásná. A to ani potom, co budu muset projít obřad plnoletosti. Což v upírském světě znamená dosáhnutí věku jedna dvaceti let.

Každý člověk se mylně domnívá, že když se změní v upíra, získá nejen sílu, ale i nadpřirozenou krásu. Není to pravda! Jsou to jen lži a výmysly chorobných mozků podvodníků, kteří ani nevěří v to, že upíři opravdu existují. Jen chtějí získat přízeň obyčejných lidí za účelem toho, aby zakoupili jejich výrobek. Ať už se jedná o elixír slibující rychlou a bezbolestnou přeměnu anebo filmy, jejichž obsah přirovnávám spíše ke komedii, než k hororu.   

"Vysvětlí mi konečně někdo, co se tu děje?"

"Tvá dcera..." syčí přes rty matka. "... právě porušila jedno z nejzákladnějších pravidel." Pozvedne ruku a ukáže na mne prstem, jehož nehet je zvýrazněn odpornou fialovou barvou.

"Copak provedla tentokrát?" pronese otec monotónním hlasem. "Moc dobře víš, zlato, že to neudělala naschvál."

"Ale ona..." piští matka dál. "... znehodnocovala krev, která jí byla nabídnuta."

Otec zkamení právě v tu chvíli, kdy si ze širokých zad vysvlékal koženou bundu. Zahanbeně sleduju, jak ke mně obrací nevěřícně zkřivenou tvář. Mé srdce vynechá pár úderů, když zaznamenám jeho rozzlobený pohled a zaťaté čelisti. A je zle! Když se naštve otec, tak je to horší, než kdyby nastala Apokalypsa. Vážně! To, co před malou chvilkou předvedla matka je jen pouhou pětinou toho, co dokáže on.

"Brit?" zavrčí tichým hlasem. "Je to pravda?"

"Já..." kuňknu. "...nechtěla."

"Sakra, Britany!" odhodí bundu na zem a vyrazí ke mně. "Krev je pro upíra tou nejposvátnější věcí na světě."

"Já vím, otče!" bojácně ustupuju vzad. "Omlouvám se!"

"Tohle omluva nespraví, Brit!" 

S každým dalším krokem vrčí víc a víc. Ustupuju před ním, jelikož se nechci dostat do jeho blízkosti, když má takovouto náladu. Začínám se ho poprvé za svůj život opravdu bát. Poslední krok vzad a já zády narazím na kamennou zeď. Teď jsem totálně v prdeli. Co budu sakra dělat? Semknu prsty kolem chladivého poháru, který je stále plný tmavé tekutiny. V tu chvíli, kdy se podívám do poháru, mě napadne spásná myšlenka. Doufám, že to zabere!

Pozvednu pohár ke rtům a s pohledem upřeným do otcova obličeje vypiju celý jeho obsah. Tentokrát se dokonce nedostaví ani nevolnost, která tento rituál obyčejně doprovází. Nevnímám chuť a ani teplotu. Toužím jen po jediném. A to, aby mi otec odpustil. Zastaví se necelý krok ode mě. Spokojeně pokývá hlavou a natáhne ruku k matce, která pasivně stojí u schodiště. Ta se během mrknutí oka ztratí a opět navrátí. Opravdu nesnáším, když mi tohle dělají.

V jednu chvíli tu jsou a v druhé už ne. Právě z tohoto důvodu se těším na to, až budu sama proměněna. Potom už budu schopna rozeznat, kdy se uráčí pohnout ze svého místa. Jak to jen vysvětlit, abyste tomu porozuměli? Možná bych to mohla přirovnat k filmu. Když jste člověk, tak pohyb upíra vidíte, jako rozmazanou šmouhu. Film přehrávaný v rychlostním režimu. Ale pokud jste upír, tak je pro vás pohyb druhého upíra, jako film přehrávaný v normálním tempu. Sakra! Nad čím to tu zase přemýšlím? Místo toho bych se měla zajímat o to, co matka drží v ruce.

Zvědavě nakloním hlavu k rameni a přemýšlivě zkousnu spodní ret. Připomíná mi to lahev drahého šampaňského, kterým jsme si přiťukli na moje narozeniny. Jen barva nápoje je jiná. Temně rudá až černá. Do prdele! To je krev! Ale... Zmateně pohlédnu do svého prázdného poháru. Přece jsem před chvilkou svou denní dávku poslušně vypila. Nemůžou mě nutit, abych vypila další. Ne, to...

"Tak Brit..." promluví do ticha otec. "...dáme si další dávku!" a převezme od matky láhev, která je zcela plná. "A budeme pít tak dlouho, dokud to nevypijeme do poslední kapky." Odzátkuje jí a přiblíží ke mně.

"Všechno?" kuňku plačtivě.

"Ano! Všechno!" 

Bez protestů nastavím pohár a za ticha sleduju, jak ho otec plní krví až po okraj. Nádech a výdech. Pak zavřu oči, abych se na to nemusela koukat. První doušek teplé tekutiny mě zaskočí. Krev chutná jinak, když je zahřáta na lidskou teplotu, než když je studená. Hltavě lokám, abych to už měla za sebou. Dopiju a oddechnu si. To už mi otec, ale znovu nalévá. Po třetím poháru je přestávám počítat. Teď se soustřeďuju spíše na obsah lahve. Spokojeně se usměju, když do pohárku dopadne i poslední kapička. Už jen jeden jediný pohár a jsem za vodou.

"Přines další, miláčku!" zavelí otec rozhodným hlasem.

"Cože?" vyhrkneme s matkou jednohlasně.

"Další láhev!" zopakuje otec, hledíc přitom na mě pevným a neústupným pohledem. "Rychle!"

"Ale, miláčku..." zaskřehotá matka. "...myslím, že už má dost."

"Řekl jsem..." zavrčí otec nebezpečně. "...že máš přinést další láhev."

"Ale proč?" naléhá matka dál. "Už byla za svou nerozvážnost dost potrestána."

"Patricie!" vyštěkne rozzlobeně. "Přines další láhev!"

"Tak mi jen vysvětli proč!"

"Protože jsem to řekl."

"Tohle neberu!" matka odmítá ustoupit tak, jako on. "Pokud mi nevysvětlíš..."

"Ach, Patricie!" zavzdychá otec znaveně. "Prostě přines další dávku krve."

"Ne!" zakroutí hlavou a dokonce si i dupne.

To už, ale otec nevydrží a otočí se k matce čelem. Po kůži mi projede tisíc malých jehliček, když se pozvedne jeho moc, která má matku donutit k činu. Přitisknu se na zeď, toužící po tom, aby mne vsákla do sebe.

"Odmítáš mi poslušnost, Patricie?" zatne pěsti a zhluboka se nadechne. "Nechtěj, abych tě potrestal!"

Nemusím být ani věštec, abych věděla, kdo tento spor vyhraje. V upířím světě existují pravidla, která musí být dodržována. Jedním z těchto pravidel je také naprostá poslušnost. Nejdříve k vašemu otci a pak k vašemu partnerovi. Tak to bylo v minulosti a tak to bude i v budoucnosti. Žádná ženská práva, za která by se měla bojovat. To tu už jednou bylo a dopadlo to opravdu hrůzostrašně. Dokonce byla některá práva upírkám odebrána, jen proto, aby je muži dostatečně potrestali.

"Dimitriji!" zaskučí matka. "Prosím, přestaň!"

"Uděláš bez ptaní vše, co ti nařídím?"

"Ano!" bolestně vypískne a sesune se k zemi. "Udělám vše, co si můj pán bude přát! Jen už..."

"Dobře!"

Tíživá atmosféra z pokoje zmizela. Najednou se opět dalo pohodlně dýchat a pohybovat. Pořádně nasaju vzduch do plic a uvolním svaly. Matka mezitím setře několik krvavých slz, koulející se po její tváři. Stoupne si a... Zase zmizela a objevila se. Už jsem zmiňovala o tom, jak to její mizení a znovuobjevení nesnáším? A ještě víc nesnáším tu odpornou tekutinu, kterou mi vnucují.

"Pij!"

Poslušně vypiju další tři láhve a čekám na čtvrtou, když se matka vrátí zpět s tím, že už ve skaldu žádná nezbyla. Sice tomu dost dobře nerozumím, ale jsem tomu ráda. Žádná láhev, žádná krev. Stejně by se do mě už žádná nevešla. Mám pocit, jako kdybych už v životě neměla vzít nic do úst. Jsem tak plná, že se budu muset do svého pokoje odvalit anebo doplazit.

"Dobře!" pokývne spokojeně hlavou otec. "Teď se jděte obléknout! Za dvě hodiny musíme být v Portlandu."

"Cože?" zalapá matka po dechu.

"Náš pán si vyžádal naší přítomnost na královském dvoře."

"Náš pán..." zašeptá matka a pak vyvalí nevěřícně oči. "I Brit? Britany pojede taky?" otec s posmutnělým výrazem ve tváři souhlasně přikývne.

"O co tu..."

"Pojď, miláčku!" přeruší má slova matka. "Musíme se patřičně ustrojit, abychom nepošpinili čest našeho rodu!"