První kapitola
Vau, mamka měla pravdu! Je to vážně taková malá malebná víska, zahalena do bílé peřinky zářivého sněhu. Jen jedna silnice, jeden kostel, pár obchodů, velká nevýrazná škola a mnoho rodinných domků, které jako kdyby zmrazil čas v minulosti. Tak tady moje matka vyrůstala? Zvědavě vykukuju přes okraj knížky tak, aby mě nikdo neviděl. Nechci, aby si všimli mého nevšedního zájmu.
"Proč se kruci musíme stěhovat do takové prdele světa?" zakřičí do prostoru auta rozhněvaný sestřin hlas. "Co tam, jako budu dělat? Není tady ani žádný obchoďák anebo kino!"
"Kina jsou tu dvě!" odpoví jí s klidem v hlase matka ze předního sedadla. "Jedno letní a jedno..."
"To je mi fuk!" skočí ji do řeči ségra. "Nemám tady žádné kamarády! A pochybuju, že najdu někoho tak skvělého, jako byl Rick!" sestra nabere, což je u ní už normální úkaz, objevující se poslední tři měsíce, kdy jsme se balili a vyřizovali všemožné formality, abychom se mohli přestěhovat. "Můj život skončil! Všechno je naprosto v háji!"
"Ale, zlato..." snaží se jí uklidnit matka. "...určitě nebude tak zle. Počkej, až uvidíš svůj pokoj! Je dvakrát tak velký, jako tvůj starý!"
"Kašlu ti na nějaký pokoj! Já chci domů!"
"Tak už dost!" zavrčí nahněvaně otec. "Přestaň se chovat, jako malý spratek! Moc dobře víš, proč jsme se museli přestěhovat, tak..."
"Práci bys určitě sehnal i v New Yorku! Na každém rohu..."
"Sakra, Holly!" v jeho hlase je znát únava. "Půl roku jsem hledal práci, ale žádná se nenaskytla. Ne taková, která by pokryla všechny naše náklady a která by mě nestresovala. Už jsem prodělal dva infarkty a nehodlám riskovat další. Musíš přijmout fakt, že nabídka téhle práce byla naše poslední naděje!"
"Ach, ty jsi takový sobec!" zakňučí Holly. "Mohl si přijmout tu nabídku od Rickova otce! Určitě..."
"Holly!" zašeptá varovně matka a podívá se na ní přes sedadlo spolujezdce. "Tvůj otec potřebuje klid a odpočinek! A já zase ráda po dlouhé době uvidím svou rodinu. Jsem strašně šťastná, že mi odpustili můj útěk a že mi... Ne, že nám dali ještě jednu šanci. Vezmi si příklad se svojí sestry!" ve mně zatrne. Snad ani nedýchám. "Ta neprotestovala a přijala to s klidem."
"Dru je šprtna! Nikdy neměla žádné kamarády a určitě žádného kluka!"
"Tvá sestra má zdravý rozum!" odvětí matka. "Na kluka máte obě dvě ještě spoustu času."
"To je blbost!" odsekne Holly. "Je mi už sedmnáct a jí je šestnáct! Už dávno máme věk na to, abychom měly kluka! Ale, co to plácám za nesmysly..." praští se rukou do čela. "... tahle šeredka nebude mít kluka ani ve třiceti!"
"Holly, přestaň být na svojí sestru zlá!"
"Já..." zalapá nevěřícně po dechu. "Já, že jsem zlá? To ona..." ukáže na mě prstem. "...je ta, co mi zkazila celý můj život!"
A je to tu zase! Potichoučku si povzdechnu. Moje sestra mě nikdy neměla moc ráda. Všechno zlé, co jí kdy potkalo, byla moje vina. Dostala špatnou známku, protože se neučila – byla to moje chyba! Dostala kopačky, protože jí nachytal kluk při nevěře – byla to opět moje chyba! Někdy mám takový pocit, že můžu i za to, že je v noci tma a ve dne světlo.
"Ale no tak holky!" snaží se je uchlácholit táta. "Už jsme skoro tam. Dojedeme domů, uděláme si něco dobrého k večeři a posadíme se k televizi!"
"Cože?" zaječí sestra. "To ze mě chceš udělat jí?" opět ukáže prstem na mě. Raději zabořím nos do knížky, kterou čtu nejspíš už po třetí. "Snad nechceš, aby se ze mě stala tlustá..." má tvář nabere červenou barvu. Můžu já snad za to, že u mě nezabírá žádná dieta a ani cvičení? Už jsem vyzkoušela snad všechno, ale těch deseti kilo navíc se prostě nedokážu zbavit. Máma se mě snažila uklidnit tím, že za to já vůbec nemůžu, že je to prostě rodinný rys, který jsem zdědila po ní společně i s... "... nespolečenská, zakřiknutá a bojácná myška? Ne a stokrát ne!"
Ach, někdy lituju, že jsem zdědila po mamce všechno jenom já. Chtěla bych jí vidět, jak by se začala chovat, kdyby v deseti letech, kdy jsem dostala první menstruaci, zjistila to, co já! Kdybych jen byla po otci, jako ona! Ach, ale to je jen zbožné přání, které se nikdy nesplní. Nikdy už nemůžu vrátit čas a určitě nemůžu pozměnit geny, které by ze mě udělaly stejnou krásku, jakou je Holly. Dlouhé blonďaté vlasy, dlouhé nohy, úzký pas a skoro žádné boky. Maličkatý zadeček, malá prsa a krásnou tvář.
"A mami!" ozve se pichlavě Holly. "Tobě to snad nevadí? Byla jsi skvělá bioložka. Měla jsi skvělé místo. Nelituješ, že ses toho všeho musela vzdát?" sestra začíná být zlá. Už abych mohla vypadnout z auta.
"To všechno jsem ráda obětovala za zdraví vašeho otce a udobření se z rodinou. Také jsem si myslela, když mi bylo, co tobě, že život na vesnici mě ubíjí, ale pak..."
"Tohle už nechci poslouchat!" zapiští uraženě Holly. "To bych si raději nechala dělat depilaci celého těla!"
"Holly, prosím!" zašeptám jejím směrem, jelikož jsem si všimla, že mamka nabírá červenou barvu a to nikdy nesměřuje k ničemu dobrému.
"Ale Holly, prosím!" zapitvoří se na mě moje ségra a udělá takovou posměšnou grimasu, že bych se snad i rozesmála, kdyby nebyla určena přímo mě. Nesnáším, když tohle dělá!
"Tak..." vydechne úlevně otec, když parkuje naše auto před velikánský dvoupatrový dům. "...konečně jsme doma!"
"No to je super!"
Zavrčí ségra, otevře dveře a v další vteřině zlostně odpochoduje k domu, kde se opře o velké dvoukřídlé venkovní dveře. Vloží ruce v kříž, udělá několik bublin a dívá se nevidomě do dálky. Na tváři stále zlostný úšklebek, který se mi vůbec nelíbí. Určitě v tuhle chvíli vymýšlí, čím by mě mohla zesměšnit anebo ublížit. Bojím se! Vážně se bojím, že mi jednou rupnou nervy a já jí něco ošklivého udělám.
"Jsi v pořádku, zlatíčko?" obrátím tvář k matce, která se na mě dívá tak bolestným pohledem, až mi z toho krvácí srdce. "Víš, že to nemyslela vážně! Je jen uražená, že se sem musela stěhovat!"
"Já vím!" zašeptám a už sahám prsty na kliku, když opět promluví.
"Nejsi šeredka! Jsi to nejkrásnější a nejmilejší stvoření, které jsem kdy potkala. Jsi jedinečný exemplář, skrývající v sobě dobro a tolik lásky..."
"Já vím, maminko!" přeruším jí mile, jelikož moc dobře znám tuhle její serenádu. Mám jí ráda za to, že se ke mně neobrátila zády, když u mě nastala ta velká změna. Snad... Ale to vím jen já! ... mě má kvůli tomu ještě radši.
Zoufale zaúpím a pohladím prsty načervenalou látku saka. Proč to musela být zrovna červená? Proč sakra musíme chodit do školy, kde je povinná školní uniforma? Znechuceně se zadívám do zrcadla na svůj nepěkný zjev. Hnědé nevýrazné vlasy spletené do jednoduchého copu, který mám přehozený přes jedno rameno. Před několika lety jsem se rozhodla, že si je nebudu stříhat, takže mi dnes střapatý konec dopadá k pasu.
To, ale není ten problém! Problémem je krátká skládaná černá sukně, podkolenky a to neforemné sáčko, které je o číslo menší. Moje prsa trpí! Vtěsnané do tak malého prostoru je pro ně bolestivé.
"Ach, drahoušku!" zavrká od dveří matčin hlas. "S tím sakem potom něco uděláme. Ale dnes to budeš muset vydržet v něm!"
Ladným krokem ke mně dopluje, poupraví mi ofinku a usměje se na mě. Pak mě otočí tak, abych se znovu podívala do zrcadla, a stoupne si za mě, aby si mě pořádně prohlédla. Pozvednu ruku a posunu si brýle ke kořeni nosu. Ani nevím, proč je nosím! Nemám ani jednu dioptrii – na pravém mám 0,75 a na levém 0,50. Jsou na dálku, abych lépe rozeznala cedule a nápisy. Možná je nosím proto, abych dovedla k dokonalosti roli dokonalé šprtky.
"Bojíš se!" zašeptá mi do ucha. "Já bych se bála!" zadívá se mi prostřednictvím zrcadla do očí. "Dnes poprvé možná narazíš na někoho, kdo ti je podobný!"
"Mami, prosím!" zaúpím bojácně. "Tohle si mi vážně nemusela připomínat!" Jo, bojím se a to strašně!
"Miláčku, myslím to..." otočí mě k sobě čelem. "...s tebou dobře! Nikdo nesmí vědět, že máš takový dar!"
"Proč?" teď tápám. "Není snad dobře, že potkám někoho, jako jsem já?"
"Ach, jsem tak hloupá!" odvrátí se a dojde k mé posteli, kde se posadí. "Víš..." zamumlá tak, že musím napínat sluch. "...zapomněla jsem ti něco říct!"
"A co?" ve mně je najednou maličkatá dušička. Začínám tušit, že je zle a to ne jen obrazně.
"NO..." zbledne a promne v prstech bělostný kapesník. "... ach! Tak dobře!" opět zabodne pohled do mé tváře. "S tím genem, s kterým ses narodila..." přikývnu na souhlas, že tomuhle už rozumím. "...se rodí převážně chlapci! Dívky běžně..."
"Počkej!" zadržím další její slova. "Jen chlapci? Ale já jsem holka!"
"Nech mě to doříct, zlatíčko! Jsi jedna s tisíce, která měla to štěstí, že tento gen zdědila. Děvčata, jako ty se rodí jednou za sto..." zakroutí zamítavě hlavou. "Za tisíc let!"
"Cože?" zalapám po dechu a pak nad tím zapřemýšlím. Výpočty se mi nikterak neslučují s výsledky. Sakra, vždyť každý rok se na světě narodí tolik holek, že by pak každá druhá měla mít stejnou schopnost, jako já. "To mi nevychází! Podle výpočtu by měla být..."
"HIHIHI..." zasměje se spokojeně matka. "Jsi stejná, jako já! Taky všechno hned musíš promyslet a spočítat si to. Ale..." zvážní. "...zde tě musím trošku poopravit. Naše rasa, již pomalu vymírá. Zbylo nás jen několik tisíc. Od posledního vyhlazení, které se událo roku 1659, se snažíme světu svou existenci zapřít. Ani tvůj otec neví, co jsem zač! Ale zpět k tomu, proč si v tomto ohledu unikát!" nabere dech, zatím co já ho vypustím. "Dívky se v našem rodě rodí jen vzácně. Například já mám osm starších bratrů. To, že jsem se rodičům narodila, byl zázrak a ještě větší zázrak je, že jsem porodila dvě dívky. Možná za to můžou geny tvého otce, protože tvá sestra je zcela normální. Dokonce ve své krvi ani nemá geny, které by daly vznik dalšímu dítěti se stejným nadáním."
"No, jednoduše řečeno..." zavrčím, když opět nabírá dech. "... jedinou zrůdou jsem tady já!"
"Ty nejsi zrůda! Ty jsi dar!" zavřeští matka a opět si stoupne s úmyslem ke mně dojít a třeba to ze mě i vytřást, když bude potřeba. "Jen díky tomu, že jsem vás dvě porodila, nás moje rodina vzala na milost. A jen díky tobě se ke mně budou chovat s úctou, kterou si ani nezasloužím. Protože ty jsi přenašeč genů, které přivedou na svět nová mláďata! Protože ty si unikát, který se vidí jednou za tisíc let! Kdybys mi dovolila, ať své rodině sdělím tvé tajemství, tak by se k tobě chovali, jako ke královně!"
"To já, ale nechci!" zavrčím a odstoupím od ní. "Chci jen přežít tuhle únavnou dobu v tichosti a bez problémů!" zavzdychám a opět posunu brýle ke kořeni nosu. Naberu dech. "Doufám, že tohle bylo jediné tajemství, cos přede mnou ukrývala, než jsme se sem nastěhovali!"
"No..." zamumlá nesměle, až se musím rozčíleně otočit a podívat se na ní pohledem, který říká, ať se mi ani nepokouší lhát.
"Co mi ještě tajíš?"
"Nebude se ti to líbit!" zašeptá.
"Mami!" jen jediné slovo stačí k tomu, aby zrudla a otočila se ke mně zády. Napínám sluch, abych slyšela její přiznání. Vím, že se mi to nebude líbit, když se chová tímto způsobem. To tajemství mě určitě dostane do kolen. A taky, že ano!
"Víš, každý z našeho rodu má osudem vybraného svého partnera!" zamumlá a zadívá se na obrázek, který mi visí vedle velké knihovničky. "Ihned po prvním setkání pozná, že je jeho druhem a musí si dotyčnou osobu v tu samou chvíli nárokovat. Většinou to dělá chlapec anebo muž, protože jsou více dominantní, nežli děvčata. Ale v mém případě..." nadechne se a spokojeně usměje. "... jsem to musela udělat sama, jelikož tvůj otec z našeho rodu nepochází."
"Nerozumím tomu!" zavrčím, když se odmlčí na pěkně dlouhou dobu. "Vysvětli mi to víc!"
"Ach, dítě!" otočí se ke mně opět čelem. "Ty svého partnera nemůžeš odmítnout!"
"Co to znamená?"
"Že pokud se ti náhodou..." pozvedne ukazováček. "Ale opravdu jen náhodou dnes anebo v budoucnosti stalo, že si tě bude nárokovat nějaký chlapec..." opět nabere dech. "...tak ty musíš..." odmlčí se, jako kdyby neznala ta správná slova, kterými by mi moji situaci vysvětlila.
"Co musím?"
"No, vlastně..." nervózně prohrábne své krátké hnědé vlasy. "Ty ho prostě nemůžeš odmítnout! Musíš se smířit s osudem, že už navždy budeš patřit k němu. Musíš ho přijmout, i když se ti nebude zamlouvat! Prostě nemáš na vybranou! Tak to je všechno, co jsem ti chtěla říct!" spokojeně si oddechne.
"Cožeeeeee?" vyjede ze mě, když mi to konečně dojde. "Tak tohle je průser mami!" zavrčím naštvaně. "Já nechci žádného kluka, který by mě jenom buzeroval a nedej bože dokonce i mlátil!" zavzdychám a posadím se do židle, trůnící si vedle velkého stolu. "Co se stane, když ho odmítnu?"
"On si najde jinou partnerku, ale ty umřeš a s tebou celá tvoje rodina, jelikož to bude tvoje vina. Kdyby odmítl on tebe, tak je to zase naopak. On umře a jeho rodina ho bude následovat. Je to prokletí, z kterého není možné uniknout. Ať tak nebo tak, musíte být spolu, jinak riskujete, že zabijete své blízké! A to nikdo nehodlá riskovat!" zadívá se mi do očí a já hlasitě polknu. Ona si nedělá prdele! Ona to myslí smrtelně vážně!
"Ale co kdyby tě..." zavrtím hlavou a pak opět promluvím. "Co když někoho odmítne sestra? Taky zabije svou rodinu?"
"Ne, tvá sestra je člověk!" zavzdychá. "Ale to už jsem ti říkala!"
"Tos tedy neříkala!" zavrčím bojovně.
"Ale ano říkala!" nedá se matka. "Tvoje sestra je obyčejný člověk, jako je tvůj otec! Takže pokud dotyčného chlapce odmítne, tak se nic nestane ani nám a ani jemu. Prostě si najde někoho jiného! Proto to ani tvé sestře nemusím vysvětlovat."
"Ale, co když ho přijme a pak si to zase rozmyslí? Co bude s tím klukem? To ho necháš zemřít?"
"Tak nad tímhle jsem nepřemýšlela!" zalapá po dechu, zbledne a zapřemýšlí. Po nějaké chvilce se spokojeně usměje. "Prostě se zeptám babičky, která zná všechny pověsti a bude to. Podle ní se pak přizpůsobíme! Buď to tvojí sestře řekneme anebo jí necháme v nevědomosti!"
Já bych brala tu druhou variantu, protože kdyby se ta nána dozvěděla o mém tajemství, tak se můžu připravit na pořádné peklo, které mi ona určitě připraví.
"Tak kde jsi ty obludko?" ozve se od dveří sestřin hlas. "Už musíme do školy! Jestli si myslíš, že kvůli tobě přijdu první den pozdě, tak to se pleteš!"
S tím se otočí na patě a seběhne schody k domovním dveřím. Na nic nečekám, protože vím, že už bude v půlce cesty, než já se vůbec špičkou boty dotknu kamenné cestičky, co máme před domem. Popadnu tašku, přes rameno hodím ahoj a už jsem dole, kde na sebe beru teplou bundu a obouvám teplé sněhule. Venku je pět pod nulou, dvacet centimetrů sněhu a ledovatka, která mou cestu pořádně stíží.