Čtvrtá kapitola

Čtvrtá kapitola

Prosím, už dost Dafne!

Čtvrtá kapitola

Prosím, už dost Dafne!

Lhali! Netrvalo nám to pět minut, ale celých patnáct. Za tu dobu se mi začala motat hlava a mé tesáčky už vystrkovaly své špičky z mých dásních. Měla jsem vyprahlo v puse, jako kdybych tři dny nepila a plahočila se písečnou pouští. Svaly se mi začaly třást námahou, což znamenalo, že mi za chvíli vypovědí službu. Zavřu oči, zhluboka se nadechnu a sesbírám poslední zbytky sil, co mi ještě zbyly. Řekněme, že jsem jela na rezervu, která mi mohla poskytnout tak maximálně dalších patnáct nanejvýš dvacet minut.

Po chvíli oči opět otevřu a zkoumavě se zadívám na vysokánský mrakodrap, u kterého jsme zpomalili. Zvědavě nakloním hlavu a lehce se usměju. Moderní, prosklený a lesknoucí se tmavým železem. Zcela podle mých představ, které jsem měla, když jsme usedali do velkých černých terénních vozů vojenského typu. Mačo týpci přece nemůžou bydlet jinde! Další pozvednutí koutků mých úst způsobí železná brána, která nám brání ve vjezdu do podzemních garáží. K otevření musel Alek použít malou čipovací kartu, kterou přiložil k malé krabičce, umístěné na straně řidiče. Mám takový dojem, že jsem koutkem oka zaznamenala i malou kameru, visící od stropu a mířící přímo na přední sklo auta.

V dalším momentě kdesi něco cvaklo a železná brána se za dost hlasitého rámusu začala sunout nahoru. Když byla víc než v polovině, Alek pustil brzdu a pomalým krokem vjel dovnitř. Několikrát jsem musela zamrkat, abych si přivykla na umělé ostré osvětlení, které ozařovalo několik pater prostorných velkých hal, ozdobených velkými betonovými pilíři, podpírající budovu. Musím uznat, že je Alek opravdu dobrý řidič, jelikož zvládl ukočírovat auto v těch titěrných bočních silničkách, které nás měli dovézt do dalšího patra. Divím se, že se tam vůbec tohle velké auto vešlo.

Zaparkovali jsme v patře označeném písmenem D, v jednom tmavém rohu na políčku s číslem 385. Hned vedle nás zastavilo auto, které řídil zrzek. Třetí auto, které nás doprovázelo, projelo kolem nás do protějšího tmavého rohu haly. Alek mezitím otevřel dveře, u kterých jsem seděla. Nabídl mi ruku, aby mi pomohl vystoupit. Přijala jsem jí rada, protože jsem nedůvěřovala svým nohám, že mě unesou. Sice protestovaly, ale stála jsem na nich. Dokonce i bez pomoci. Aleluja!

Dafne vyskočila z druhé strany auta. Zvědavě se rozhlížela, jako kdyby nikdy v životě neviděla takhle velkou garáž. Toho čertíčka prostě musíte mít rádi! Usměju se a udělám k ní několik váhavých kroků, což neunikne Alekovi, který tiše sykne.

"Dlouho jsem seděla!" vysvětlím na obhajobu svých pomalých pohybů. "Za chvilku už to bude dobrý!"

"Houbeles!" zavrčí Dafne. "Potřebuješ krev!"

"Nech toho, Dafne!" pokárám jí jemně.

"Za chvilku se o tom postarám!" ubezpečí jí v tu samou chvíli Alek, který na ní ještě spiklenecky mrkne, což u ní vyvolá hlasitý smích, rozléhající se po celém volném prostoru.

"Copak je tu k smíchu, čertice?" pověsí se jí přátelsky kolem krku zrzek.

"Chloe!"

"Vau! Ale čertice, takhle by ses neměla chovat ke své o..." zkoumavě si mě přeměří. "... šest let..." pozvedne tázavě obočí. "... starší sestře!" dodá, když ani jedna z nás neprotestuje.

"Šest, jo?" zahihňá se Dafne. "Slyšela jsi to, Chloe? Kolik myslíš, že nám je?" poplácá ho po hřbetech spojených rukou, které má sakra moc blízko u jejích drobných ňader.

"No, tobě bude tak čtrnáct a tvojí sestře tak dvacet." Spokojeně pokývá hlavou, jak podle sebe dokonale odhadl náš věk.

"Čtrnáct?" vyprskne podrážděně má sestra. "Čtrnáct!" shodí jeho ruce, otočí se k němu čelem a vloží ruce v bok. "Tak abys věděl, mě už je sedmnáct a mojí ségře bude za měsíc dvacet pět!"

"Dvacet pět?" zeptá se mě šeptem Alek. Já jen souhlasně kývnu, protože jsem úplně zaujata tím, co bude následovat.

"Já ti dám čtrnáct, ty stará kupko hnoje! Tak schválně tobě musí být tak osm set podle toho, jak blbé kecy máš!" hrubě do něho drcne, což u něho vyvolá širokánský úsměv. "Nebo možná tisíc, protože už máš dost hluboké vrásky a smrdíš!" pokrčí nosánek a zhnuseně si odfrkne.

"Cože?" šokovaně se začne očuchávat. "Vůbec nesmrdím!" zavrčí protestně. "A vrásky taky nemám!" nakrčí se a přitiskne svůj nos k jejímu. "Je mi teprve tři sta dvacet sedm, abys věděla!"

"Jak říkám, stará vykopávka!" odprskne Dafne. "Za chvíli si budeš muset shánět náhrobní kámen, protože půjdeš prdět do hlíny, kamaráde!"

"Ale já ti říkal,..." začne dost hlasitě řvát. "... že mi je tři sta dvacet sedm let, ty nahluchlá opice!"

"A kdo tvrdil, že pojdeš věkem, ty smrdutá mrtvolo?"

"A jak jinak bych podle tebe měl zemřít, ty zrzavá palice?"

"Protiraketovou střelou, ty debilní zombie!"

"Proč sakra zrovna protiraketovou střelou? Nejsem blbej, abych lezl do rány něčemu takovému, ty vypelichané kuře!"

"Nemusíš nikam lézt, ty scvrklá obludo!" vytasí se se svým nejodpornějším šklebem a vrnivě dodá. "Já ti jí totiž narvu do prdele a zmáčknu spoušť!"

Zkousnu spodní ret, až do krve, abych se nerozesmála nahlas. Ostatní takové zábrany nemají a řehní se na celé kolo. Raději se odvrátím, když Dafne zaujme vítěznou pózu, zatímco se zrzek útočně krčí u země a nepřetržitě nebezpečně vrčí. Jo, Dafninu náturu bych vážně chtěla mít! Takhle se klidně hádat s chlápkem, co je o tolik starší a silnější, bych prostě nedokázala. Mám raději, když jde vše mírovou cestou.

"Dvacet pět!" zašeptá Alek a sehne se, aby se mi mohl podívat do očí. "Takže takhle můžeš vypadat už celý svůj život!" zavrní spokojeně, což u mě vyvolá otázky a nechápavý výraz.

"Hm, asi jo!" pokrčím rameny. "Pokud tedy do té doby nezhubnu!"

Málem bych se praštila přes pusu, že jsem z ní vybreptala mé největší nynější trápení. O tomhle mým komplexu nemá nikdo potuchy, protože by to využili proti mně. Už takhle stačí, že mě nemají rádi a podrážejí mi nohy, kde můžou. Ne, měla jsem raději mlčet!

"Proč?" lehce se usměje. "Takhle vypadáš dobře!"

"Vážně?" nevěřícně vykulím oči. "Ale..."

"Chloe, řekni tomu debilovi, ať si dá zpátečku!" zaječí na mě Dafne, nacházející se za mými zády. Kdy jsem se otočila? Několikrát zamrkám a už se k ní chci otočit čelem, když se ke mně Alek víc přiblíží, čímž mě dokonale vyvede z míry.

"Chloe!"

"Prosím,..." řeknu automaticky, zatímco stále zírám do těch podmanivých očí. "... můžete ustoupit a nechat mou sestru na pokoji!"

"Ach, sakra!" zavrčí zrzkův naštvaný hlas. "Když mě takhle pěkně prosíš, tak mi nedáváš na vybranou, krásko! Pro teď tu malou čertici nechám být, ale jestli..." do jeho hlasu se vkrade varování. "... bude dál provokovat, tak ať se potom nediví, že jí nepěkně ublížím!"

"Dafne,..." další automatická fráze, kterou znám již zpaměti. "...chovej se slušně! Jsme na návštěvě!"

"Ale, Chloe on..."

"Dafne!" přeruším její stížnosti. "Matka!"

"Ne!" zakňučí. "Matku, ne!" popotáhnutí. "Prosím, Chloe matku ne!"

"Pokud se budeš chovat slušně!" olíznu okoralé rty. "Budeš se chovat slušně?" zavrním.

"Cokoliv si budeš přát, jen když to neřekneš matce!"

"Dobrá!" další olíznutí rtů. "Matce nic neřeknu!"

"Díkes!" úlevně si hlasitě odechne.

"Tohle jediné stačí, abys jí umlčela?" ozve se šokovaně zrzek.

"Ach, můj bože!" zavzdychám, zavřu oči a otočím se. "Ty se chovej taky slušně, zrzku!" během řeči opět otevírám oči, aby se zabodly do jeho tváře.

"Nebo co?" posměšně se zhoupne v bocích. "Taky na mě povoláš matku z pekel?" pozvedne jedno zrzavé obočí.

"Ne, Aleka!"

Zrzek se zarazí, úsměv mu zmizí z tváře a viditelně pobledne. To už Alek za mými zády nevydrží a burácivě se rozesměje. V tu samou chvíli se mi zatmí před očima. Mírně se zakymácím, zavřu oči a bolestně zasténám. Tou hloupou hádkou jsme tu zbytečně marnili čas.

"Chloe?" zašeptá vyděšeně Alek, který mi podepře lokty. "Je ti dobře?" opřu se o něj a tichounce zasténám. "Do háje, lidi!" zařve. "Přestaňte blbnout! Jdeme nahoru, ať jí můžu nakrmit!"

"Chloe?!" zapiští Dafne, která ke mně přicupitá. "Omlouvám se! Tolik mě to mrzí! Úplně jsem zapomněla, proč..."

"Dost!" přeruší rázně její omluvy Alek. "Teď jí vezmeme k nám domů, dám jí napít a pak se jí můžeš omlouvat třeba hodiny!"

"Ano, pane!"

Asi bych se i usmála, kdybych k tomu měla dostatek sil. Teď se jen opírám o pevné tělo a mou jedinou prioritou je klást jednu nohu před druhou, abychom se mohli dostat k výtahu, který se právě otevírá, a z něho vycházejí tři namakaní borci.

"Pane!" zasalutují Alekovi, jako jeden muž. "Právě jedeme na obhlídku stanovišť, pane!" zarazím se, když po mě a sestře hází dost významným pohledem.

"Ach, můj bože!" zachraptím zděšeně. "Ach, můj bože!"

"Co se děje?" otočí se ke mně vyděšeně tvářící se Dafne.

"Nemůžeme tam jít!" pronesu tiše.

"Proč ne?" zmateně svraští obočí.

"Protože jsem úplně zapomněla na to, že do domovů bojovníků chodí pouze jen jeden druh žen!"

"No a?" zeptá se mě nechápavě.

"Ach, můj bože!" zasténám, protože nevím, jak jí mám na tuhle otázku odpovědět. "Ach, můj bože!"

"Toho se neboj, krásko!" zasměje se zrzek. "Vy dvě jste výjimky! Dá se říct..." přemýšlivě pokrčí obočí a pak se opět usměje. "... že jste pro nás, jako sestry! Nebohá ptáčátka, která potřebují ochránit!"

"Prý, ptáčátka!" odfrkne si znechuceně má sestra.

"Dafne, prosím!" zašeptám z posledních zbytků sil.

"Promiň!" pokorně skloní hlavu, což je důkazem, že je jí to opravdu líto.

"Aleku?" zašeptám tak tiše, že by to snad ani nemusel slyšet.

"Copak?" sehne se ke mně.

"Myslím, že budu potřebovat chytit!"

"Proč?"

Už mu nestačím odpovědět, jelikož moje nohy právě v tu chvíli vypoví službu. Jen tak tak mě stačil zachytit do náruče. Nadhodí si mé tělo v rukách a přitiskne ke svému pevnému širokému hrudníku. Automaticky obmotám ruku kolem jeho ramen.

"Děkuju!" zašeptám stydlivě.

"Je to naše chyba, zlatíčko!" zašeptá nazpět. "Měl jsem si toho všimnout dřív! Jsem blbec! Omlouvám se!"

"Pane!" ozve se jeden z těch hromotluků. "Je ta dáma v pořádku?" podívá se na mě s opravdovou starostí.

"Jen potřebuje krev, Jounshi! Právě proto jsme ji a její sestru vzali k nám, abychom jim pomohli! Doufám, že to chápete a nebudete z této situace vyvozovat jiné mylné domněnky!"

"Ano, pane! Chápeme!" otočí se opět ke mně a laskavým hlasem dodá. "Doufám, že vám bude líp, madam!"

"Děkuju!" mírně se usměju. "Ani netuším, co bychom se sestrou dělaly, kdybychom nenarazily na tyto džentlmeny! Asi bych teď už ležela na ulici. Měla jsem si na to dát pozor, ale..." pokrčím lehce rameny.

"My to chápeme, madam! Hladu prostě nemůžete uniknout nikde! Pane,..." otočí se k Alekovi. "... raději půjdeme po svých povinnostech a o tomto incidentu pomlčíme!"

"Děkuju, Jounshi!"

"Pane!" opět všichni zasalutují a odejdou.

"Konečně!" špitnu a zavřu oči.

"Za chvilku budeme nahoře, Chloe! Vydrž to ještě pár minut, ano!?"

"Dobře!"