Třetí kapitola
Jak jsme se já a Dafne seznámily s milými cizinci!
Třetí kapitola
Jak jsme se já a Dafne seznámily s milými cizinci
Druhý den za doprovodu mé sestry Dafne, která jediná dobrovolně souhlasila s tím, že na mě po zbytek pobytu bude dávat pozor, jsme šly koupit dárek pro pana Wintrse. Byla jsem šťastná, že je to právě Dafne, se kterou strávím celičký ten dlouhý čas. Ona je mé usměvavé sluníčko, které mi za každé situace dokáže zvednout náladu. Jako právě teď, kdy mlsně obhlíží nabídku zmrzlin v italské cukrárně, kam mě silou dotáhla.
"Ale vážně, Dafne!" zaskuhrám. "Vůbec ti není divné si dávat v zimě zmrzlinu? Už takhle mi je zima!"
"Ale no tak!" mrkne na mě. "Já vím moc dobře, že ani ty neodoláš pistáciové a čokoládové zmrzlině, ať už je venku pod nulou nebo ne!"
A měla pravdu! Vydržela jsem to jen dvě vteřiny, než jsem z jejích prstíků přebrala kornout s dvěma kopečky zmrzliny mých oblíbených příchutí. Jen, co jsem ochutnala čokoládovou, tak jsem radostně zasténala.
"Miluju tě, Dafne!" zanaříkám, když špičkou jazyka ochutnám i spodní pistáciovou. "Vážně tě miluju!"
"Já vím!"
Hodí po mě přes rameno rošťáckým úsměvem, když otevírá skleněné dveře cukrárny. Následuju jejího příkladu s tím rozdílem, že se zimomřivě otřesu, když můj obličej ovane studený vzduch. Nechápu, proč jsme si tu pochoutku nemohly vychutnat uvnitř. Ale, Dafne je opravdu umíněný tvor, takže je lepší se s ní moc nehádat a raději uposlechnout její rozkazy.
Neujdu ani dva kroky, když do mě někdo nepěkně drcne. Zmrzlina se mi rozplácne na kabátě a udělá pořádné skvrny na zelenkavém materiálu. Tohle nepůjde sundat dolů!
"Ach, bože! To ne!" zanaříkám a zírám na tu spoušť. "Rodiče mě zabijou!" I když už mi bude pětadvacet let, stále mě berou za dítě, jelikož dítě vlastně i jsem, pokud to vezmete z upírského hlediska.
"No, páni!" zavyje účastně Dafne. "Tohle asi nevypereme, Chloe! Budeme muset vymyslet něco, jak..."
"Omlouvám se!" ozve se nad námi velice známý mužský hlas.
"ACH... MŮJ... BOŽE!"
Vypustím z úst zoufale, když vyděšeně pozvedám pohled k pohledné tváři blonďáka, kterého jsem potkala ani ne před dvanácti hodinami. Polknu nahromaděné sliny, když zaznamenám celou skupinu mužů, kteří nás obestoupili, jako velikánská zeď, chránící nás před pohledy okolních zvědavců. Prosím, ať se mi to pouze zdá!
"Nechtěl jsem..." nasaje vzduch, zarazí se a pak se jeho úsměv rozšíří. "Ach, vy jste..." významně se odmlčí.
"No, ne!" zavyje spokojeně zrzek, kterého také moc dobře poznávám. "Na copak jsme to jenom narazili? No, nemáme my to opravdu štěstí?"
"Ach, můj bože!" zopakuju znovu.
"Hele, Chloe!" šeptne ke mně vyděšená Dafne. "Řekni mi prosím, že to nejsou ti, co si myslím, že to jsou!" odpovím jí stejnými slovy, které vypouštím stále dokola.
"Ach, můj bože!"
"Hm, takže jsou!" hlesne poraženecky a pak ke mně učiní krok. "Co budeme dělat, Chloe?"
"Omdlím!" zašeptám.
"Do prdele!" zavrčí Dafne, která se mi zadívá do obličeje. "Zase si nepila, co? Kolikrát ti mám říkat, že máš pít!"
"Není to moje..." stále zírám do modravých očích, když odpovídám své sestře. "... chyba! Otec mi včera snížil dávky, když si prý nedokážu cenit krve, která mi byla věnována, bez toho, abych za ní cokoliv zaplatila!"
"Do prdele, nebyla tvoje chyba, že tě včera srazilo auto!" zavrčí nepřátelsky. " A už vůbec není tvoje chyba, že ses narodila s tou debilní nemocí!" má sestra se dostává do ráže.
"Dafne, prosím!"
Konečně odpoutám pozornost od mužské tváře, abych jí mohla významným pohledem upozornit na to, že tu nejsme samy a proto by neměla prozrazovat rodinná tajemství. Nikdo neví, tedy kromě Charlese, že trpím vzácnou chorobou, která mi brání v tom žít obyčejný upírský život.
"Parkujeme za rohem!" ozve se Alek. "Za pět minut můžeme být u nás doma, kde se osobně postarám o tento problém!"
"Ale, ale!" zavrní škádlivě zrzek. "Že by se nám Alek zakoukal do anglické slečinky? Neříkej mi, že chceš pokračovat v novém trendu, co založil náš princ?" drcne do něho ramenem, za což si vyslouží tiché pokárání.
"To je skvělé, Chloe!" zatleská spokojená Dafne, která neví, co za průšvih by způsobilo to, kdybych tuto nabídku přijala. "Krev pravého..." přejde do šepotu. "...bojovníka je prý nejsilnější a nejchutnější, co na světě existuje! Jen jeden lok by tě mohl nasytit na pěkně dlouhou dobu!"
"Dafne, tohle nemůžu přijmout!" zašeptám v odpověď.
"A proč ne?" pozvedne jedno rudé obočí. "Vždyť ty krev potřebuješ!"
"Nemůžu!" zavrtím důrazně hlavou. "Včera jsem už dostala jedno pokárání, když jsem přijala nabídku pana Wintrse, od kterého jsem si jen párkrát lokla!"
"Ale to jsi neměla na vybranou!" zavrčí Dafne. "Jako nemáš ani teď! To se snad chceš zhroutit uprostřed ulice?"
"Ty jsi pila od starouše Wintrse?" ozve se zvědavě vysoký brunet, který se k nám ještě nakloní, aby mi mohl vidět pořádně do tváře. Zčervenám pod jeho upřeným pohledem.
"Ten určitě musí mít pořádně kyselou krev!" poznamená mladý hnědovlásek, který se významně ušklíbne a otřese nad takovou představou, jakou je pití Winterovi krve.
"Byla sladká!" zašeptám protestně. "Od pana Wintrse bylo milé, že mi nabídl svou krev, i když věděl, že mu za ní nemůžu dát nic na oplátku!"
"Chloe!" pokárá mě Dafne. "Přestaň s tou ohranou písničkou!"
"Proč nemůžeš dát nic na oplátku?" zeptá se zvědavě zrzek, který se k mé tváři přiblíží tak blízko, až se skoro dotýkáme nosy.
"Tato mladá dáma trpí vzácnou chorobou,..." ujme se vysvětlování Alek. "... která je charakteristická tím, že má nedostatek reikitynu v krvi!"
"Aha!" zrzek se narovná, podívá se na Aleka a pokývá hlavou. "Touhle zkurvenou nemocí trpěl i můj strýček!" vzdychne a hodí po mě lítostivým pohledem. "Chudák holka!" dodá tiše.
"Nejsem chudák!" zaprskám, jako kočka. "Nejsem!"
"Děvče, pokud se tím necháš takhle pokořit, tak jsi!" pronese normálním tónem hlasu. "Musíš s ní bojovat a přijmout každou nabídku, která se ti naskytne! I já se dobrovolně hlásím, že ti dám napít bez toho, abych za to něco chtěl!" bouchne se pěstí do hrudi. "Je to otázka mé cti! Svého strýce jsem hluboce miloval a nebudu šlapat po jeho památce tím, že bych ti nepomohl!"
"Klidně se může napít i ode mě!" přidá se brunet.
"Já se také hlásím!" ozve se další a další hlas, až mám pocit, že se mi to vážně musí jen zdát.
"Ale..." zakoktám. "... to..."
"Bere to!" přijme za mě jejich nabídku Dafne, která všechny odmění širokánským úsměvem.
"Ale, co rodiče?" zapištím. "Ty mě vydědí, pokud se napiju od někoho dalšího! To moc dobře víš!"
"Ser na ně!" pronese ležérně. "Stejně si toho ani nevšimnou!"
"A jak to chceš prosím tě udělat? Dnes večer..."
"Dnes večer zůstáváme v hotelu!" informuje mě. "Matka dostala jednu ze svých velectěných migrén!"
"Ale..."
"A zítra jdeme spolu do kina, když půjdou na tu večeři, kam jsou zvaní jen vůdci s manželkami! Pozítří jdou na bál, na který jsme nebyly my dvě..." ukáže prstem nejdřív na sebe a pak na mě. "...pozvané, protože jsme na nižších společenských příčkách a takové ty debility, kterými nás krmí už od narození! Takže od nich klidně můžeš pít, co hrdlo ráčí!"
"A co ten dárek pro pana Wintrse!" chytám se posledního stébla naděje, abych jí to mohla rozmluvit.
"Koupíme ho zítra a pošleme ho kurýrem k němu domů! Nevidím na tom nic složitého!" pokrčí rameny.
"Ach, bože!" neberu dech a vydechnu. "Dobrá! Ale ten dárek odneseme osobně, protože jsem slíbila panu Winterovi, že se seznámím s jeho paní!" pozvednu bradu, když chce začít protestovat. "A na tom trvám!"
"Ach, naše malé koťátko má drápky!" zavrká spokojeně zrzek.
"Nejsem koťátko!" vyjedu po něm naštvaně, protože se bojím, aby nepoznali, kdo vlastně jsem. "Jmenuju se Chloe!" kývnu bradou k sestře. "A tohle je moje mladší sestra Dafne!"
"Velice nás těší, Chloe..." usměje se na mě Alek a pak stejným úsměvem obdaří mou sestru, která se krásně začervená. "...a Dafne!"
"Ach, asi ti začínám závidět!" zašeptá očarovaná Dafne.
"No, perfektní!" rozhodím obě ruce do stran tolik, jak mi to malý prostor dovoluje. "Co s ní jako teď mám dělat?" zadívám se na usmívajícího se Aleka. "Víš co, je to tvůj problém! Vyřeš si ho sám!"
"No, to bude asi problém!" pozvedne jedno obočí a škádlivě na mě zamrká. "Já už si vybral a tvá sestra to určitě není!"
"Co?" zalapám po dechu. "Jestli..." nadechnu se a zamračím se na něho. "Na to ani nemysli, krasavče!"
"Pozdě!" pokrčí rameny. "Už se stalo!"
"Ach, bože!" podívám se do nebes. "Proč? Proč?"
"No, já bych taky..." ozve se opatrně zrzek.
"Ne!" ukážu na něho prstem. "Ty ne!" kladu důraz na každé slovo.
"Proč ne?" zavyje ublíženě. "Od může a já ne? To není spravedlivé!"
"Pánové, nezapomněli jste náhodou na něco? Trpím vzácnou chorobou! Nikdy nemůžu mít děti! Nikdy nemůžu nabídnout tepnu! A nikdy se nebudu moct vdát! Tak mě prosím přestaňte škádlit!" poslední větu dodám se smutkem, který v sobě zadržuju už od doby, kdy jsem si plně uvědomila, co vůbec pro mě znamená trpět touto vzácnou chorobou.
"Promiň!" zašeptá Alek. "Neuvědomil jsem si, že tohle..." hlasitě zavzdychá. "Omlouvám se!"
"Neměli jsme tě škádlit!" omluvně se na mě usměje zrzek. "Taky se ti omlouvám!"
"V pořádku!" odpustím jim s lehkým úsměvem, který se mi určitě neodráží v očích. "Už jsem na to zapomněla!"
"Dobrá, děti!" spráskne ruce Dafne, která se konečně vzpamatovala. "Co bude s tím pitím?" otočí se k Alekovi, který se opět spokojeně usmívá. Má sestra se mu asi zamlouvá víc, než se nám tu snažil před pár chvilkami namluvit.
"Následujte nás, milé dámy!"
Vyměníme si se sestrou spiklenecké pohledy a společně s muži zamíříme k jejich vozidlům. Po celou dobu se musím pevně držet jejího těla, abych sebou opravdu nešvihla o zem. To by byl opravdu trapas!