Druhá kapitola

Druhá kapitola

New York, New York

Druhá kapitola

New York, New York

Zvědavě pozvednu pohled k potemnělé obloze. Zklamaně zaznamenám malé množství hvězd, které sem tam zazáří mezi vysokými mrakodrapy. Pokud to tedy vůbec jsou hvězdy. Můžou to být i letadla, která mají svůj let naplánovaný na noční hodiny. Na druhou stranu, je tu ale dost světelných neonů a reklam, které jejich nedostatek dostatečně vynahradí.

Tohle je poprvé, kdy jsem navštívila tak velké a významné město, jakým New York je, proto se mi ani nedivte, když se na vše dívám, jako dítě, které se poprvé dostalo do Disneylandu. Hlemýždím krokem zamířím k další větší křižovatce, kde se zastavím a přemýšlím nad tím, jakým směrem se vydat. Když půjdu rovně, dostanu se přímo do centra. Když půjdu vlevo, dostanu se do velkého parku, a když půjdu vpravo, tak do obytné části.

Žádné velké rozhodování! Půjdu rovně, protože chci na vlastní oči vidět ten noční život, o kterém mi vyprávěl pan Winter. Upír, jehož jsem poznala při příjezdu a který jediný mi byl ochotný dělat společnost, i když je samotným poradcem místního vůdce. Taková pocta, které si všiml i otec, který mě několikrát upozornil na to, ať se chovám slušně a tuto přízeň beru, jako vzácný dar. Nejsem hloupá! Méněcenná, ale ne hloupá! Vím, že mě pan Winter jen lituje, protože trpím tou hnusnou nemocí, která mi nikdy nedovolí být úplným upírem.

Už chci vykročit do silnice, když zaslechnu svým upířím sluchem sípavé namáhavé nádechy a do nosu mě udeří prolitá upíří krev. Ztuhnu, pozvednu mírně nos a opět pořádně nasaju. Pachy velkoměsta jsou opravdu výrazné, ale nedokáží zakrýt tak známou vůni. Nerozmýšlím se dlouho a rychle přejdu ulici, mířící do tmavých koutů obytné části. Ani nezpomalím, spíše zrychlím, když se vůně krve stane výraznější. Ještě jeden blok a budu u zdroje!

Čím víc jsem k němu blíž, uvědomuju si, že ten upír, který je zraněn, není jen tak obyčejný upír. Ne, je členem královské rodiny tak, jako já. Hodně starý a silný upír. Už jen pár kroků! Ztuhnu a mírně ucuknu, když můj nos zahltí ta výrazná vůně. Bojím se ho! Ani ho neznám, ale vím, že by mě dokázal zabít jediným mrknutím oka. Neměla bych se raději otočit a najít někoho, kdo by se o něho postaral líp, než já? Už se chci opět obrátit, abych co nejrychleji došla do hotelu Placa, kde jsme ubytováni, když se opět ozve hlasité zasténaní a po tmavém vybetonovaném plácku se rozlije více krve.

"Sakra!"

Nikdy nekleju, ale tahle chvíle si o to přímo sama říkala. Naberu pusou pořádnou dávku vzduchu a udělám první krok. A pak další a další, dokud nestojím u ležící mohutné postavy ukryté ve stínech. Odvrátím tvář a pokleknu. Prsty natisknu na zkrvavený a roztrhaný krk, abych zjistila, zda jeho srdce bije pravidelně. Najít tepot v žíle je vážně obtížné, jelikož život tohoto upíra vyhasíná opravdu rychle.

"Sakra!"

Zopakuju hlasitě nadávku, když si uvědomím, že jediné, co by ho dokázalo zachránit je velká dávka upíří krve. Ani nemám čas, abych pro někoho zaběhla. Nesmím promarnit ani sekundu času, co mu zbývá.

"Sakra!"

Přivřu oči a prozkoumám své okolí, zda nezahlédnu jiného upíra, který by mu mohl poskytnout svou krční žílu. Nikde, nikdo! Ani človíček! No, jo! To bych prostě nebyla já, kdybych za každé situace neměla smůlu. Takže, co budu teď dělat? Dopadnu zadkem na paty pokrčených nohou. Nemůžu ho nechat umřít! Prostě nemůžu, i kdybych za to zaplatila svým vlastním životem! Jak to, ale udělat, když je v bezvědomí? Nakloním hlavu ke straně a prohlédnu si jeho tělo. Je oblečený do černé kůže, kterou nosí bojovníci při zátazích anebo případných bojích, kterých je v poslední letech pramálo.

"Ach, bože!"

Zavřu oči a zhluboka vydechnu. Tohle se může stát vážně jenom mě! Nejen, že najdu zraněného upíra, ještě k tomu to musí být člen čistokrevných bojovníků, kteří jsou považování za nejdůležitější upíry klanu, ihned po vůdci samozřejmě. A tenhle je dokonce i členem královské rodiny. Což znamená dvojitý důvod proč ho zachránit!

"Ach, bože!"

Znovu urychleně přejedu pohledem po jeho oblečení a výzbroji. Úlevně vydechnu, když zaznamenám ve vysokých botách zasunutou stříbrnou dýku. Natáhnu se přes jeho nehybné tělo, abych chytila do prstů ozdobnou rukojeť. Vytáhnu dýku na světlo pouliční lampy. Nebezpečně se zaleskne její ostří, které mi sebere odvahu, kterou jsem do této doby získala. Namáhavě polknu a ruka, ve které jí svírám, se začne třást. Nedokážu to! Nejsem žádná odvážná hrdinka vyobrazena ve všech těch knížkách a filmech, co dnes tak letí! Do háje, existuje vůbec na světě taková ženská anebo upírka, která by mohla hrdě nést takovou úlohu? Já osobně nikoho takového neznám! Pokud vím, tak se v řadách bojovníků nikdy neobjevila upírka! I když...

"Sakra! Přestaň zdržovat! Ten upír tady umírá!"

Okřiknu sama sebe. Naberu další pořádnou dávku vzduchu, zavřu oči a přitisknu ostří ke krku. Pět sekund sbírám odvahu, ale pak dýku od svého krku oddálím. Poraženecky svěsím ramena. Vážně to nedokážu! Koutkem oka se zadívám na muže. Nikdo se přece nemusí dozvědět, že jsem ho našla a nepomohla mu! Ticho buď! Zavrčím varovně na své zbabělé já. Stále upírám pohled na nehybné tělo, když rychle pozvedám dýku a jedním bodnutím otevřu svou krční tepnu.

"Do prdele! To bolí!"

Bolestně zasténám, když upouštím dýku a shýbám se k jeho ústům. Natočím hlavu a ještě víc se sehnu. Po celou dobu mi na tváře dopadají kapky slz. Jo, nikdy ze mě nebude hrdinka! Krev ze mě prýští přímo do jeho pootevřených úst. Jen, abych to vydržela! Sakra, tenhle upír měl opravdové štěstí, že mě posledních deset dní moje rodina zásobovala krví, jinak by mohl...

Vyděšeně zapištím, když se kolem mě z ničeho nic ovinou jeho silné ruce, které mě silně natisknout k jeho tělu. V další vteřině se ocitnu zády na špinavé tvrdé zemi. Na sobě pocítím celou jeho neskutečně těžkou váhu. Do krku se mi zakousnou dlouhé upíří tesáky. Zasténám, ale nyní už ne bolestí, ale slastí, která zaplavila celé mé tělo. První hlasitý lok ve mně způsobí menší orgasmus, otřásající mnou od konečků prstů až ke kořínkům vlasů. Ach, bože! Už tomu rozumím! Už to moc dobře chápu! Tak proto tomuto způsobu krmení přikládají upíři takový význam!

Nevědomky obmotám ruce kolem jeho krku a rozevřu nohy, aby se mi mohl uvelebit mezi nimi svým tělem. Podruhé hlasitě zasténám, když se naše pohlaví poprvé o sebe otřou. Pití z krční tepny je vážně...! Ach!

Jeho prsty se zamotají do mých vlasů a mírně upraví polohu mé hlavy, aby měl lepší přístup ke krku. Do ucha mi dolehnou zvuky pravidelného hlubokého sání a tiché vrnění. Zčervenám pod pravidelnými přírazy jeho boků do mého klína. Je vzrušený! Netušila jsem, že se tohle upírům děje při krmení! Nikdo mi o tom neřekl! Kdybych měla své pocity pod kontrolou, tak bych v tuto chvíli určitě nebyla rozrušená, ale brala bych to s klidem. Sakra! Ta věc pořád rostla a vynucovala si mou pozornost. Tak tvrdá a velká! Ach, bože! Tohle ne! Tohle se nesmí stát!

"Prosím!" zašeptám tiše do temné noční oblohy, co se nad námi rozprostírá, jako pokrývka ukrývající nás před dotěrnými pohledy.

"O co prosíš, koťátko!" odpoví také šeptem a opět se přisaje k mému krku. Jeho hlas je nádherný! Nikdy na něho nezapomenu, pokud se tedy z tohoto našeho prvního setkání dostanu živá.

"Prosím, už dost!"

"Nemůžu, koťátko!" zašeptá přiškrceně. "Ne dokud nebudu mít zacelené ty nejhorší rány!" a znovu se ponoří do sání a pohybů připomínající milování. Každým dalším douškem a otřením se o můj klín hlasitěji zasténá, jako kdyby ho to bolelo. Proč nepřestane, když ho to bolí? Proč ho stále nechám pít z mé tepny, i když dobře vím, jaké ošklivé dopady to na mě může mít?

Už ani nepočítám, kolik loků mé krve vypil, když najednou přestane a ztuhne. V dalším momentě se roztřese, odpoutá se od mého krku a zalapá po dechu. Svalí se vysíleně po mém pravém boku. Namáhavě nabírá do plic potřebný kyslík. Ach, bože! Co se právě vůbec stalo?

"Coline?" dolehne k nám vyděšené mužské volání. "Coline, kde jsi? Ozvi se, pokud můžeš!"

Muž vedle mě znovu ztuhne a pak se rychle pohne, jako kdyby nebyl ani ne ještě před pár minutami smrtelně zraněný. Sehne se pro dýku, kterou jsem odhodila na zem, a lehkým krokem dojde k rohu domu, za kterým jsme celou dobu leželi. Namáhavě se posadím, zasténám a dotknu se konečky prstů poraněného krku. Vau, kdy stihl zacelit rány? Podivím se, když nenaleznu žádné stopy po tom, co se tu před chvílí odehrálo. Vážně to musí být silný upír, když tohle dokáže!

Opatrně si stoupnu na vratké nohy. Připadám si jako po noci strávené pitím tvrdého alkoholu. Hlava se mi příšerně motá a žaludek dělá kotrmelce při každém mírném pohybu. Dojdu ke stěně, kde vyzvracím celý jeho obsah. Potom utřu pusu, zavřu oči a pořádně se nadechnu. Tohle sakra už nikdy neudělám! To raději budu stát na okraji a pozorovat ostatní upíry, jak žijí své životy. Jo, to pro mě určitě bude nejlepší řešení!

"Coline! Sakra, měli jsme o tebe strach, kamaráde!" ozve se hlas blíž. "Doufám, že sis to pořádně užil!" dodá škádlivě.

"Jo, kamaráde! Takhle uniknout smrti bych si přál pokaždé!" zasměje se chraplavým hlasem upír, jehož jsem svou krví zachránila.

"To jsme sami moc dobře slyšeli z komunikátorů, Coline!" poznamená další mužský rozesmátý hlas. "Tak kde máš tu svojí kočičku, která ti zachránila život?"

"Leží za rohem!" dokonale si umím představit, jak přitom kývá hlavou směrem, kde se ukrývám. "Vypil jsem jí víc krve, než jsem měl!"

"Nezbláznil ses!" zavrčí, již tak známý pánovitý hlas. "Vždyť jsi jí mohl zabít! Sakra! Jdu se na ní podívat!"

"Počkej, Aleku!" zastavil ho Colin. "Dej jí trošku času, ať se upraví! Právě asi vyprázdnila obsah svého žaludku, takže..."

"Ach! Sakra, Coline!" okomentuje Colinovo žádost Alek. "Jak moc jsi byl zřízený, že jsi musel zajít tak daleko?"

"Tak, že jsem nemohl ani nic říct, když nade mnou klela a váhala, zda mi má vůbec pomoct. Až dokonce jsem si myslel, že to vzdá a raději odejde. Měl jsem opravdu štěstí, že na mě narazila právě ona. Jiný upír by to pro cizího upíra a ještě k tomu bojovníka určitě neudělal."

"Coline, ty máš vážně z pekla štěstí!"

"Ano, to mám!" v jeho slovech slyším úsměv. "Vážně přemýšlím o tom, že si jí ponechám, Aleku!" prozradí po chvíli tiše a ve mně zatrne.

"Zachránila ti život, chlape!" zavrčí opět Alek. "Nic jiného bych od tebe ani nečekal! Dost bys mě zklamal, kdybys to neudělal!"

"Vau!" zachraptí další mužský hlas. "Stal se zázrak, chlapi!" pronese posměšně. "Náš nepolapitelný Colin se rozhodl, že do toho konečně praští! To bude zklamaných upírek, až to Colin veřejně oznámí. Mají štěstí, že jsme tu ještě my, abychom je utěšily!"

"Frede, myslíš ty taky na něco jiného, než je sex?" okomentuje to další muž. "Vážně někdy přemýšlím o tom, zda máš vůbec mozek, když přemýšlíš pořád jen spodkem!"

"Ne, brachu! Přemýšlet něčím jiným není taková zábava!"

"Hele, uvědomuje si tu z vás někdo, že ta kočička slyší každé naše slovo?" poznamená chytře další muž.

"Myslím, že má teď dost svých starostí, aby rozdýchala to ošklivé zacházení, kterým jí Colin poctil!" okomentuje to příkře Alek.

"Bude v pořádku!" ozve se tiše Colin. "Je silná! Její krev chutnala..." zaznamenám spokojené mlasknutí. "...skvěle! Tak dobrou krev jsem v životě neochutnal a to už žiju přes sedm set let!"

"Takže skvěle jo?" zavrní Fred. "Chceš tím snad naznačit, že pochází z významné rodiny?"

"Ne, chci tím naznačit, že pochází z královské rodiny! Což uspokojí i mého otce, který by nerad viděl po mém boku nějakou bezvýznamnou nicku!"

"Ale, no tak, Coline!" zavrčí Alek. "Odkdy se s tebe stal takový povrchní blbec, myslící jen na společenské postavení?"

"Od doby, kdy do mě otec neustále hučí, abych si našel ženu z královské rodiny!" odsekne naštvaně Colin. "Už mě štve s tím, jak mi předhazuje stále další a další upírky, které nedokázaly nic jiného než to, že se narodily do té správné rodiny!"

"Tvůj otec to s tebou myslí dobře, Coline!" uklidňuje ho Alek. "Chce se jen ujistit, že najdeš tu správnou ženu, která by ti porodila silné potomky!"

Při zmínce o silných potomcích sebou cuknu, jako kdyby mi právě vrazil facku. Nemůžu se stát jeho ženou! Ne, to bych mu nikdy nedokázala udělat! Já nemůžu mít děti a určitě mu nemůžu poskytnout pravidelné krmení z mé tepny. Je zázrak, že jsem vůbec přežila tuhle dávku.

"Já vím, Aleku!" znovu se v jeho hlase ozve spokojenost. "Proto jsem taky moc rád, že na mě narazila moje kočička! Nejen, že mi zachránila život, ale také mě ochrání před další várkou čistokrevných upírek, které pro mě otec přichystal. Představ si,..." do jeho hlasu se vkrade nenávist a pohrdání. "...že klesl už tak hluboko a pozval na letošní svátky i ty namyšlené hlupáky z anglických klanů!"

"Ach, můj bože!" zašeptám šokovaně. "Ach, můj bože!"

Nejen, že bych mu nemohla dát nikdy dítě, ale on mě ještě považuje za namyšlenou hlupačku! A to už se ani nezmiňuju o dalších urážlivých slovech, která tu během tak krátkého času pronesl nevědomky na mou adresu. Seberu poslední zbytky sil a pokusím se o první vrávoravý krok, který následují další a další. Už jsem skoro u popelnice, když se za rohem objeví tlupa vysokých a nebezpečně vypadajících chlápků. Urychleně poklesnu do kolen, natisknu záda na bok popelnice, která mě ukryje před jejich zraky. Ještě, že je tu taková tma, jinak by mě viděli ihned, co doběhli na plácek, kde jsem před chvilkou stála a kde jsem Colinovi zachránila život.

Což mi připomíná, že jsem vám zapomněla sdělit, že ta věc o super nočním upířím viděním, je naprostá hovadina. Ve dne anebo ve světle vidí upír líp, nežli člověk, to ano! Ale pokud se jedná o noc a stíny, tak to by mohl mít pouze upír, který toto nadání získá v době puberty, jako dar, který ho posune o stupínek výš, nad ostatními upíry. Takový upír je potom velice ceněný a zařazený mezi bojovníky. Díky bohu, zde dnešního večera takový upír nebyl! Alespoň trošku štěstí v jinak podělaném večeru.

"Sakra!" odplivne si vysoký brunet. "Já říkal, že nás poslouchá!"

"Ale, co jí mohlo tak vyděsit, že vzala do zaječí?" pronese o hlavu menší zrzek, který poklekne a zkoumavě prohlíží velkou skvrnu krve rozlité po zemi.

"No,..." vezme si slovo krásný zamračený blonďák. "... řekl bych, že to byla ta poznámka o namyšlených anglických hlupácích!" zvědavým pohledem přejede bezprostřední okolí. "I když mě udivuje, že měla ještě dostatek sil, aby odešla po svých! Vážně musí pocházet z dost silného rodu, když jí nesrazila na kolena taková ztráta krve!"

"Kurva!" zavrčí Colinův hlas vycházející z hrdla jediného černo vlasatého muže ve skupině. "Angličanka! Já blbec!"

"Jo! Jo! Kamaráde osud dokáže být někdy pořádná svině!" zasměje se druhý drobnější brunet, který ho přátelsky poplácá po zádech. "Příště si už dáš pozor na to, co vypouštíš z huby před svou vyvolenou!"

"Tedy za předpokladu, že svou vyvolenou vůbec najde!" poznamená blonďák. "Anglických klanů je pět a v každém z nich mají minimálně šest nezadaných čistokrevných princezen!"

"Najdu jí!" odpoví vrčivě Colin. "Moc dobře si pamatuju její úžasnou vůni! Ale jistotu získám, až když jí znovu ochutnám!" mlsně olízne plné rty. "Ta její chuť..."

"Raději se vrátíme na centrálu, abychom nahlásili, co se tu dnes večer stalo! S hledáním princezny začneme zítra!" rozhodne za všechny blonďák, který se otočí na patě a vyrazí opačným směrem, než kde se nachází místo, které mi poskytlo perfektní úkryt. Ostatní ho následují, až na Colina, který stále upírá zrak do tmavých míst. Po minutě nespokojeně sykne a konečně také odejde. Úlevně vydechnu, až po dalších deseti minutách ticha, kdy se ve větru nepohne ani větvička. Uvolním zaťaté svaly a unaveně se sesunu na zem, kde nabírám síly k tomu, abych se vůbec mohla vrátit do hotelu.

Znaveně se opřu o sloup veřejného osvětlení. Namáhavě do plic naberu dech. Sakra, to musí být ten hotel tak daleko? Pozvednu pohled a zadívám se na zasněženou ulici. Nad zbytkem cesty, co mě ještě čeká, zoufale zasténám. Ano! Ano! Zde se potvrzuje pravdivost přísloví, které říká, že každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán!

Vyděšeně zalapám po dechu, když vedle mě zastaví černá limuzína. Nechápavě zírám do jejich zčernalých oken. Kdo to je? Co mi chce? Doufám, že se ještě nedostanu do nějakého pořádného průšvihu! Jedno z oken sjede dolů a z něj na mě vykoukne známá tvář pana Wintera, která je plná starostí a otázek.

"Copak se stalo, děvčátko? Vypadáš, jako sama smrt!"

"Nehoda!" vydechnu a rychle vymyslím smyšlený příběh, který by byl dostatečně věrohodný. "Auto!" nadechnu se. "Srazilo mě a ujelo! Ani nezastavilo, aby se řidič ubezpečil o tom, zda jsem v pořádku!"

"Lidi!" odprskne zhnuseně. "A o nás říkají, že jsme zrůdy!" otevře dveře auta, vystoupí a podepře mé oslabené tělo. "Zavezu tě do hotelu, ale nejdřív..." významně se odmlčí a pomůže mi do vnitřku zatepleného auta.

Úlevně se zhroutím do koženého sedadla, zavřu oči a usměju se. "Děkuju, že jste mi zastavil, pane Wintere! Vůbec nevím, jak bych se bez vás dostala do hotelu, když jsem v tomhle stavu."

"Hlavně mi tu neusni, děvče!" zavrčí blízko mého ucha. "Raději se napij, než upadneš do kómatu!"

Pootevřu oči, abych zjistila, že se před mým obličejem vznáší ruka a ne obyčejné lidské pití. Nechápavě několikrát zamrkám, abych se ubezpečila o tom, zda se mi to pouze nezdá. Zklamaně si pomyslím, že mi bez řečí cizí muž, jako pan Winter klidně nabídne svou krev, kdežto svou vlastní rodinu musím žádat na kolenou.

"To nemůžu, pane Wintere!" zaprotestuju hluše. "Jste vysoce postavený čistokrevný upír, kdežto já..."

"Ty jsi princezna, děvče! Zapomeň na ty pitomosti, co o tobě tvrdí tvá rodina! Stále budeš čistokrevným upírem a dědičkou trůnu, i když trpíš tak vzácnou chorobou! Já a má žena bychom za tebe dali duši, kdybys byla naším dítětem." Pronese tiše a odvrátí zamyšlený pohled. "Nikdy jsme s ženou nemohli mít vlastní děti. Tvoji rodiče jsou zaslepení hlupáci, dítě! Já bych byl šťastný, kdyby mi osud daroval dceru, jako jsi ty!" znovu se na mě podívá a přiblíží své zápěstí blíž k mým ústům. "Pij, dítě!"

"Děkuju!" zašeptám, když přikládám rty k jeho kůži. Opatrně se zakousnu a nasaju první drobný doušek krve. Přitom nespouštím pohled z jeho tváře. Mračí se!

"Dítě, nejsem z cukru! Napij se víc!"

Po jeho pokárání si znovu loknu, tentokrát si vezmi víc krve. Usměje se a spokojeně pokývá hlavou. Dám si dalších pár doušků, než se od jeho zápěstí oddělím, i přes jeho hlasité protesty.

"Už se cítím lépe, pane Wintere! Děkuju za krev!" skloním hlavu, když šeptavě dodám. "I já bych byla šťastná, kdybyste byl mým otcem vy a ne..."

"Ach, dítě!" přeruší mě dojatě. "To jsou ta nejkrásnější slova, která mi kdy kdo řekl! Kdybych jen mohl..." ztichne uprostřed věty a to mě donutí znovu k němu pozvednout zrak. Přemýšlivě krčí čelo a v zubech drtí svůj dolní ret. Po chvilce se usměju a potichounku praví. "To by snad mohlo vyjít!"

Nechápu jeho slova, která se mi nesnaží ani vysvětlit. Už jsem se na to chtěla zeptat, když zastavíme před hotelem a úslužný dveřník mi otevírá dveře. Na okamžik zaváhám, naposledy se podívám do tváře pana Wintera a spolknu zklamání. Tak ráda bych zůstala v jeho společnosti. Ale musím do svého pokoje. Už teď mám zpoždění, za které mě má rodina určitě nepochválí. Nadechnu se, položím nohy na sněhem pokrytou zem a vystoupím.

"A Chloe!" zavolá na mě pan Winter.

"Ano?" dychtivě strčím hlavu do vnitřku auta. "Chtěl jste ještě něco, pane Wintere?"

"Rád bych, aby ses seznámila s mou ženou, než odjedete zpátky domů! A také bych tě poprosil, zda bys nemohla přestat s tím panem Winterem a prostě mi říkat Charlesi!"

"Ach, ráda se setkám s vaší paní, pane Win..." spolknu zbytek slova, zeširoka se usměju a dořeknu. "Charlesi!"

"Uvidíme se na zítřejší slavností večeři, Chloe!"

S tím pokývne hlavou na řidiče, aby mu dal povel k odjezdu. Postavím se, zavřu za sebou dveře a nějakou dobu zírám za odjíždějícím autem. Vážně jsem si pana... zakroutím hlavou... Charlese velice oblíbila. V další vteřině mi úsměv na tváři povadne. Je čas postavit se problémům čelem. Nasaju nosem štiplavý vzduch, otočím se na podpatku a vyjdu pár schodů, dělících mě od skleněných dveřích ozdobených zlatými písmeny názvem hotelu.

Do svého patra dojedu výtahem ani ne za pět minut, které jsou pro mě ty nejdelšími i nejkratšími, co jsem za svůj život zažila. Bojím se toho, co mě čeká za dveřmi pokoje. Určitě to budou další zlobná slova, kterými na mě moji drazí rodičové promlouvají vždy, když se mnou musí mluvit. A taky, že ano!

"Kde jsi byla? A jak to prosím tebe vypadáš?" ohradí se má matka, jen co má noha překročí práh.

"Měla jsem nehodu!" pípnu vyděšeně. "Srazilo mě auto!"

"Ach!" zakroutí hlavou a vymění si s otcem typický uštvaný pohled. "Ty jsi pořád samý problém, Chloe! To tě nemůžeme z očí pustit ani na pět minut, abys opět neprovedla nějakou hloupost?" matka nasaje nosem, aby měla dostatek vzduchu pro další káravá slova, když v tom se zarazí a opět začichá. "Jsi zraněná? Cítím z tebe krev!"

"Já..." začervenám se. "...poranila jsem si krk, když jsem dopadla na kus skla ležícího na silnici."

"Ach, bože!" zavrčí otec a znaveně položí obličej do dlaní. "Kolik krve jsi ztratila?" nepočká ani na mojí odpověď, když hned dodá. "Všechna ta snaha a krev, co jsme ti poskytli, jsou teď k ničemu! Kolik krve ti ještě musíme dát, abys byla spokojená?" opět se na mě podívá s nenávistným třpytem v oku.

"Ach!"

Vydechnu a snažím se zadržet slzy, které hrozily, že se objeví v mých očích. Teď mám konečně důkaz toho, že mě můj otec nenávidí za to, že jsem se vůbec narodila. Bral mě, jako svou největší prohru! A můj otec velice nerad prohrával. Sklopím pohled k zemi.

"Omlouvám se!" kniknu.

"Drahý, ona voní jinak!" pronese matka, která si mě zblízka očichala. "Kdo ti dal napít, Chloe?" zaprská rozčíleně do mého ucha. Ztuhnu, když jí bojácně prozradím jméno svého zachránce.

"Pan Winter?" zakřičí nepříčetně. "Zbláznila ses snad?"

"Jak sis vůbec dovolila pít z tak významné tepny, jakou má pan Winter?" můj otec se výhružně postaví. "Zítra půjdeš koupit nějaký cenný dar, kterým se panu Winterovi omluvíš a zároveň i poděkuješ!"

"Ano, otče!" pípnu pokorně.

"A zbytek pobytu budeš ve společnosti někoho z rodiny! I přísuny krve snížíme na minimum, když si jí nedokážeš vážit a takhle s ní zbytečně plýtváš!"

"Ano, otče!"

"Teď jdi do svého pokoje a popřemýšlej o tom, co jsi provedla!" dodá káravě má matka, která se ode mě štítivě odvrátí.

"Ano, matko!"

V srdci se mi otočí dýka, když sebou při tomto oslovení cukne. Proč mě nemají rádi? Jsem přece také jejich dítě! Ach, bože! Proč? Proč mě tolik nenávidí? Co jsem provedla tak špatného?