První kapitola

První kapitola

Něco málo z naší historie

Kapitola první

Něco málo z naší historie

Ahoj, jmenuju se Chloe MecBraidová! Za necelé dva měsíce budu slavit své pětadvacáté narozeniny. Jsem narozena ve znamení vodnáře. A jsem... což je podle mého názoru nejdůležitější informace!... čistokrevný upír.

Ano, já vím, je to šílené, ale naprostá pravda! Jsem upír a ne jen tak ledajaký! V mé pokrevní linii se totiž skrývá ta nejčistší a nejsilnější krev všech čistokrevných upírů, což dokazuje i náš velkolepý rodokmen. Dá se říci, že jsme v našem světě považováni za jednu z vládnoucích královských rodin, které podléhají obyčejní upíři,  ubyrové i vlkodlakové v určených částech světa. Královských rodin je celkem osmnáct. Nejmocnějších z nich je americká, které podléhají ostatní. Je to docela složité na vysvětlování, pokud se tedy do tohoto světa nenarodíte. Budou vám proto muset stačit pouze informace, které dostane každý ubyr při svém zrodu.

Pro bližší vysvětlení ubyr je zvláštní druh upíra, který byl pozměněn výměnou krve. Určitě tuto teorii moc dobře znáte z fantasy knih a filmů. Upír, který se narodil s určitou abnormalitou v krvi, si vyhlédne svou lidskou kořist, které vypije veškerou krev a potom jí nabídne svou zvláštní na výměnu.

Logické a jednoduché! Jenže ubyr neoplývá takovou sílou a dlouhověkostí, jako narozený upír. A to už jsou vážně dost velké rozdíly, nemyslíte?

Obyčejný ubyr se dožívá nanejvýš tisíce let, pokud má opravdové štěstí na významného stvořitele, který má v krvi dost silné upíří chromozomy podněcující silnější proměnu. Samozřejmě tu také hraje velkou roli i to, jakým životem ubyr žije. Pokud jedná zbrkle a vysává své oběti bez rozmyslu, upozorní na sebe čistokrevnou hlídku, která jej má za úkol zlikvidovat. Žádní lovci upíru z řad lidí anebo polo lidí neexistují. To jsou jen výplody lidských představ podněcující prodej všech těch fantasy produktů, co nabízí jejich trh. Žádný Van Hellsing s jeho nadlidskou silou.

Dokonce ani neexistují dhampýři! Ale no tak! Vážně si myslíte, že by se moje rasa snížila k něčemu takovému? Vlastně to naše krev ani nedovoluje! Kdysi tu byly pokusy, zda se dá zkřížit obyčejný člověk s upírem. Je prokázané, že to není možné! Sice lidské ženy byly oplodněny, ale plod se nedožil ani tří měsíců. U upířích žen nedošlo ani k oplodnění. Možná za to může i fakt, že i rozmnožování mezi upíry je dost složité.

Pokud má upírka dost silnou rodovou základnu, dokáže donosit nové mládě, jednou za dvě stě let. Právě z toho důvodu jsou nově narození upíří mláďata chráněna a opatrována celou rodinou, dokud nedospějí do věku dvě stě padesáti let. A nic na tom nemění fakt, že si naleznou druha anebo družku. Nezáleží ani na tom, zda je potomek dost silný, aby mohl dál rozšiřovat naše řady. U těchto potomků pak platí zvláštní pravidlo, že se o něho rodina stará až do jeho smrti, což může trvat opravdu dlouho. A to je právě můj případ!

Sice mi v krvi proudí dost silné upíří chromozomy, ale chybí mi v ní dostatek vzácné látky zvané reikityn, podporující vznik nové krve, která je důležitá při rozmnožování anebo k vzniku ubyra. Každý akt, který zrodí nového upíra, potřebuje dostatek krve. A ten já nemám! Dokonce ani nemůžu nabídnout svou tepnu při krmení, jako náhradu za krev, která mi byla poskytnuta.

Ano, my upíři se krmíme krví! Ale ne tak jak si myslí lidé! Nepotřebujeme k životu jejich krev. Ne, jejich krev je pro nás něco, jako pamlsek, který si dopřejete po vydatném obědě. My potřebujeme k životu blahodárnou krev příslušníků naší rasy. Krmíme se od sebe navzájem! Jen ubyrové se krmí lidskou krví. Naší vzácnou krev dostávají pouze při proměně anebo při vážných životu nebezpečných zraněních.

Ale zpět ke mně a mému nemalému problému! Jelikož nikdy nemůžu dát život novému upíru a nikdy nemůžu nabídnout tepnu při krmení, jsem považována za méněcennou. Trpěnou, ale méněcennou! Kdyby nebylo zákona, který ochraňuje každého narozeného upíra, tak bych byla utracena ihned po porodu, kdy u mě byla zjištěna tato vzácná nemoc. Někdy si, ale přeju, aby tohoto zákona nebylo. Život na okraji společnosti, i když jsem královské krve, není nikterak jednoduchý. Za každý rozhovor s jiným upírem anebo kapku krve platím opravdu velkou cenu. Tou cenou je naprostá poslušnost, oddanost a podřízenost, které musejí být desetkrát výraznější, než u normálního čistokrevného upíra a kterou musím prokazovat i tomu nejníže postavenému upíru na jakémkoliv královském dvoře.

Smutně si povzdechnu a upiju teplého čaje, který jsem měla ke snídani, složené s dvou obložených chlebů. Ano, můžeme jíst normální lidské jídlo, které nás dokonce i trošku nasytí. Právě velkým množství jídla, kompenzuju celý život nedostatek tekuté stravy. Možná proto vypadám tak, jak vypadám. Široké boky, velká prsa a zakulacené bříško, které schovávám pod volnějším oblečením. Nesmím ani opomenout obyčejnou oválnou tvář, modré oči, světle hnědé polodlouhé nelesklé vlasy a srdcovitá ústa. Bezvýrazná pleť, spíše růžová, než klasicky perleťová, kterou se může pochlubit každý narozený upír. Alespoň, že má výška splňuje klasické standardy! Každá upírka se totiž dorůstá od sto sedmdesáti do sto osmdesáti centimetrů. Já měřím, díky bohu, sto sedmdesát pět centimetrů.

Vážně nejsem typickým standardem štíhlého pohledného upíra. Tuto podobu si též uchovám po zbytek svého života, tedy pokud nezhubnu během pár měsíců. Každý narozený upír totiž přestává měnit svou podobu někdy mezi pětadvacátým, až třicátým rokem svého života.

Kdybych alespoň oplývala nějakou vysoce ceněnou bojovou silou, jakou je například neuvěřitelná fyzická síla anebo ovládání mysli, pak bych v pohledech všech upírů stoupla o jednu příčku. I jedna příčka v hierarchii naší komunity znamená opravdu hodně. Lepší přístup ke krvi, protože bojovníků si upíři cení tak moc, že jim krev dodávají častěji, než nám upírům bez moci. Více času stráveného ve středu dění a další výhody, které získáte při prvních náznacích vaší nově objevené síly. Ale i v tomto směru jsem neměla štěstí. Nikdy se u mě neprojevila ani sebemenší jiskřička moci.

"Ach!"

"Copak, Chloe?" promluví na mě moje šestnáctiletá sestřička Dafne. "Nechutná ti snad?"

"Ne!" usměju se a potřesu hlavou. "Snídaně je dnes opravdu dobrá!"

"Tak proč vzdycháš?" nakloní svou zrzavou hlavičku ke straně a pohlédne na mě zvědavým pátravým pohledem zelenkavých očí. "Není ti snad dobře?" po chvilce zlobou nakrčí své čelo. "Jak dlouho jsi neměla krev?"

"Ach!" sklopím pohled ke složeným rukám na stole. "Ani nevím!" dodám šeptavě. "Už to bude měsíc anebo dva!" přiznám se po dalších minutách tíživého ticha, kdy na mě upřeně hledí.

"Zbláznila ses!" vyhrkne po mém přiznání. "Upír musí jíst pravidelně nebo umře!" práskne hrníčkem o talířek a pozvedne bojovně bradu.

"Ach, ale ne..." nestačím ani doříct svou větu, když zakřičí na celou jídelnu, která je obsazena celou mou rodinou.

"Tati! Tati!" náš otec se na ní podívá a pozvedne tázavě jedno obočí. "Chloe opět nepila, jak má!"

"Jak dlouho?" ozve se jeho dunivý hlas, ošperkovaný zlobou mířící mým směrem. "Jak dlouho jsi tentokrát měla půst?"

"Dva měsíce! Možná i víc!" odpoví za mě Dafne. "Vždyť jí moc dobře znáš! Nikdy neříká pravdu, když se to týká krve!"

"Pojď sem, Chloe!" poručí mi vrčivě.

Postavím se na klepající nohy, sklopím pohled k zemi a poslušně zamířím pomalým krokem k čelu stolu, kde sedí můj otec a má matka po jeho levém boku. Nemusím se na ni ani podívat, abych viděla ten její vražedný a sebe kritický pohled, který na mě určitě teď musí upírat. Dojdu až k jeho židli, kde poklekám a očekávám svůj trest. Překvapeně zamrkám, když se před mým obličejem objeví jeho holé zápěstí.

"Otče?" pozvednu k němu šokovaný pohled. Nikdy dřív se nestalo, že by mi nabídl svou krev.

"Pij!" ani se na mě nepodívá, když na mě vyštěkne tento příkaz. "Musíš být silná, až příští týden pojedeme do New Yorku, kam nás pozval americký klan na sváteční oslavy. Nedovolím, aby můj klan byl považován za slabý, když se tam jedna z mých dcer zhroutí z nedostatku krve!"

"Ano, otče!"

Proč jsem já hloupá jen na chvilku doufala v to, že by mě konečně bral, jako právoplatného člena své rodiny? Nikdy nepomyslí na mé dobro. Vždy bude brát v potaz jen sebe a své zájmy.

"A to platí i pro vás!" obrátí se na ostatní přítomné. "Odedneška, až po celý pobyt v Americe vás nabádám k tomu, abyste Chloe každý den dodávali dostatek krve, který jí udrží v dobrém stavu!"

"Ano, pane!" odpoví sborově má rodina.

"Miláčku,..." otočí se na mou matku. "... sestav plán Chloeniného krmení, prosím!"

"Jak si přeješ, drahý!"

Nedokážu skrýt červeň ponížení, která se objevila na mé tváři. Raději proto sklopím hlavu, otevřu ústa a nechám vyjet z dásní své tesáky. V další chvíli již plním ústa lahodnou krví z otcova zápěstí. To je další typ pokoření, které se mi při každém krmení dostává. Nikdy mi nebyla nabídnutá krční tepna, která je nejlepším zdrojem krmení. Ze zápěstí totiž dokážete zkonzumovat pouze omezené množství krve v malých doušcích. Další důvodem krmení ze zápěstí je to, aby vás váš dárce mohl dostat na kolena a tak všem, kdo jsou přítomní krmení, ukázat jaké postavení vůči vám má.

Polykám asi tak desátý doušek krve, když otec významně zavrčí, což je pro mě nevyslovený příkaz, aby byl další lok krve poslední. Polknu a jazykem začnu olizovat ranky. Jiný upír by použil svou vlastní krev, aby je zacelil. Já, ale svou krev nemůžu použít, proto jsem se již v dětství naučila, že nejlepší způsob, jak zastavit krvácení je nepřetržité olizovaní rány, dokud se sama nezacelí.

"Doufám,..." pozvedne ruku, na které opět upraví srolovaný rukáv. "... že je vše již připraveno k odjezdu. Nemám rád, když na poslední chvíli zjistíme, že nám něco chybí." Podívá se na mě. "Chloe?"

"Ach!" olíznu rty. "Jsem zabalena, můj pane!"

"Dobrá!" opět ode mě odvrátí zrak. "Uvidíme se opět u večeře!"

S tím propustí celou rodinu, která postupně opustí místnost, až v ní zůstanu jen já a sestra Dafne. Ta ke mně přistoupí a nabídne mi ruku, aby mi pomohla vstát. S tichým děkuju, ji přijmu a stoupnu si.

"Chloe! Chloe!" kroutí nade mnou bezradně hlavou. "Nechápu, proč to vždy necháš zajít tak daleko! Vždyť moc dobře víš, že já ti svou krev nabídku kdykoliv, kdy budeš potřebovat!"

"To, nejde!" zamumlám protestně. "Jsi ještě mladá, abys mohla zvládnout takovou ztrátu krve!"

"No, jo! Těch pár kapiček, co by sis vzala, by mě opravdu zabilo!" zaprská podrážděně. "Prosím, Chloe..." podívá se na mě prosebným pohledem. "... starej se o své potřeby víc! Sestřičko, mám tě nejraději z rodiny, a kdyby se ti něco stalo..."

Mírně popotáhne, což je první známka toho, jak jsem jí rozrušila. Nechtěla jsem jí ublížit! Omluvně si jí přitáhnu do náruče a položím ruku na její hlavu, tisknouc si její obličej do ohbí krku.

"Miluju tě, Dafne!"

Zašeptám do jejích zrzavých kudrlin. Dafne je jediná z rodiny, která kdy o mě projevila větší zájem. Svým způsobem mě měla ráda a nebrala ani ohled na mé nedostatky, za což si jí vážím o to víc.