Druhá kapitola

Druhá kapitola

Královský dvůr

Královský dvůr

Oslepivá záře pominula, jako když mávnete kouzelným proutkem. Pha! Kouzelným proutkem? Za necelých patnáct minut se mi obrátil svět vzhůru nohama a já tu ještě stačím vtipkovat. Sakra, řekněte mi někdo, že se mi to pouze zdá! Kouzla, čáry a další ptákoviny spojeny s hokusy pokusy přece neexistují! Jsou to jen výmysly a pohádky, kterými rodiče uspávají děti, když mají jít spát. Prostě se to nemůže dít! Ne, mě! Ne té, která si skálopevně zakládala na svém skvělém úsudku a vědeckých znalostí.

Pomaličku pozvedám víčka, jako kdybych se bála toho, co uvidím. A taky, že ano. Stačilo se jen jedinkrát podívat před sebe a já věděla, že je zle. Místo zašlé půdy jsem byla najednou v prostorné honosné místnosti plné lidí.

Pane Bože! Z toho všeho se mi začíná točit hlava, jako když jsem, jako dítě byla uvězněná na porouchaném kolotoči.  Panenko Maria, tohle je určitě jen zlý sen, ze kterého se ráno probudím s pořádnou bolestí hlavy.

"Sandro Daphne Luisová, poklekni před svou královnou!"

Zasyčí mi u ucha matčin šepot. Překvapeně se po ní podívám. V dokonalém předklonu stojí před vyvýšeným podiem, na kterém je pohodlně usazeno celkem pět lidí. Uprostřed sedí velice krásná a mladá žena. Dlouhé blonďaté vlasy sčesané ke straně, ozdobené zářivou zlatou sponou. Několikrát zamrkám, protože stále doufám, že je to sen. Žádná žena nemůže přece být tak krásná! Tohle by mělo být protizákonné! Polknu a neohrabaně okopíruju matčinu úklonu. Ne, že bych byla poslušná dcerka a udělala všechno, co po ní matka chce. To, ne! Zastávám názor, že pokud má ženská mozek v hlavě, tak by podle toho měla i jednat. Poklonila jsem se, protože mi to tak přišlo správné. Takové kráse a viditelné vznešenosti se prostě musíte poklonit.

"Vítej, Luiso Všetečná!" pronese zhrublým hlasem ta Miss Amerika. "Jsme přešťastní, že ses konečně navrátila domů!" pokyne všem kolem sebe drobnou ručkou s dobře udělanou manikúrou.

Kdo je sakra Luisa Všetečná? Nechápavě hodím očkem po matčině sklopené hlavě. Překvapeně zamrkám, když zaznamenám pobledlou tvář a sevřené rty. To si snad děláte prdel? Ona, že je ta Luisa kdovíjak? Ne, to není pravda! Má matka se jmenuje Charlota Luisová. Narozena v březnu před padesáti dvěma léty v Louisianě. Hloupost! Matka by mi přece nikdy nelhala. Taková ona není. Vždy si nejvíce cenila pravdomluvnosti, kterou do mě od malička vtloukala. Právě díky tomu jsem se také stala ženou zákona.

"Jak vidím, tak ses nevrátila sama!"

Mírně nadzvednu hlavu a nenápadně zamžourám na ženskou postavu, která si elegantně přehodila nohu přes nohu a rukou podepřela bradu. Stačila jen setina vteřiny a naše pohledy se setkaly. Vau, tak zvláštní modrozelené oči. Zářivé jako neonový nápis v Las Vegas.

"Kdopak je to mládě, které neví, jak se správně chovat v přítomnosti urozené osoby?"

Urozená osoba? To jako mluví o sobě, nebo co? Pha! Tyhle prkotiny mě nikdy nezajímali. Nejdůležitější je podle mě palebná síla a ostří, které vám zachrání krk. Zákon džungle! Musela jsem se přizpůsobit, pokud jsem chtěla žít tam, kde jsem chtěla a vykonávat práci, která mě naplňuje štěstím a uspokojením. Moje kamarádka Viky tvrdí, že zastávám názory, které má chlap. Ale já to vidím jinak. Jsem ženská, která ví, co chce!

"Má paní, to je má dcera Sandra Daphne Všetečná!" pronese tichým kultivovaným hlasem má matka.

"Eh, Všetečná?" zamumlám tak, aby to slyšela jen ona.

Na mou otázku mi neodpoví. Chová se tak, jako kdybych byla vzduch anebo malý otravný hmyz, což jsem poznala podle rozzlobeného sevření rtů. Tak dobře, matka se totálně zcvokla a já k tomu mám takhle daleko. V mysli si představím mezeru mezi palcem a ukazováčkem.

"A kdopak je její stvořitel?"

Stále nesmím pozvednout hlavu, přesto vím, že sestoupila z toho debilního stupínku a předstoupila před nás. Před mýma očima se objeví lem tmavě rudých šatů a ozdobené špičky červených střevíčků. Pane, jo! Tomu já říkám vyšňořená, jak panenka bárbí. Kde vůbec sebrala takové zastaralé hadry? Tohle se určitě nosilo už za vlády Jindřicha VIII anebo v bájné říši krále Artuše. Vědci totiž se stále nedopátrali skutečnosti, zda Artuš byl anebo nebyl. Prostě mýtus, který žije a bude žít dál.

"Její stvořitel?" matce se zadrhne hlas.

"Ano, chci znát jméno jejího stvořitele, abych ho společně s tebou mohla potrestat. Znáš přece naše zákony moc dobře! A toto..." pokyne k mé stále skrčené postavě. "... je hrubé porušení našich zákonů. Nikdo jejímu stvořiteli a tobě nedal požehnání, abyste na svět přivedli nový život!"

A sakra! Tohle je průser kolosálních rozměrů. Ten tón hlasu já moc dobře znám. Takový má i můj velitel, když zhatím nějakou akci anebo neuposlechnu přímý rozkaz. Obcházet vedení je někdy o hubu, pánové! Ale u matky bych nikdy takovou rebelii nečekala. Ta se odjakživa nebo lépe řečeno, od doby, co jí znám, vždy řídila veškerými zákony a pravidly, která existovala a připletla se jí do cesty. A to je další důkaz toho, že tito lidé mají špatnou osobu. Tedy měli by, kdyby s nimi tato osoba, má matka, nejednala tak, že správnou osobu mají. Zapeklitá patálie!

"Byl to člověk, má paní!" vyhrkne ze sebe matka po dlouhé chvíli nepříjemného ticha. "Pouhý člověk!"

"Tys měla tu drzost..." nevěřícně zalapá po dechu. "To je neslýchané! To je urážka celého kouzelného světa!"

Sakra, začínám toho mít vážně plné kecky. Ta královna všech arogantních hlupáků nás stále nechá v bolestivé úkloně a ještě uráží mou matku a dávno mrtvého otce. Co si o sobě ta kráva vůbec myslí? Že je nějaká superstar anebo prezidentka USA? Nebudu poslouchat rozkazy někoho, koho jsem právě potkala! Na to já prostě nejsem stavěná! Ať se jde bodnout ta vznešená kreatura!

"Hm..." postavím se do celé své výše a protáhnu ztuhlá záda. "... asi bych měla jít domů. Zítra musím do práce a ještě mám to rande, jak jsem ti o něm povídala." Na královnu házím bobek. No, pardon. Prostě si jí nevšímám. Má pozornost je upnutá na zkoprnělou matku. "Takže udělej ty hokusy pokusy a pošli mě tam, kam právoplatně patřím!"

"Sandro Daphne Lui..."

"Jo, jo! Já vím! Měla bych se chovat, jako dáma!" uvolním postoj a přenesu váhu na jednu nohu. "Ty, ale zapomínáš, že jsem na to nikdy nebyla a nebudu. Jsem prostě taková, jaká jsem a ty se s tím musíš smířit!"

"Dáma?" zaprská vztekle královna. "Práce?" dupne si nohou, aby upoutala mou pozornost. "Jaká práce může být důležitější, než tvoje královna?" vloží ruce v bok a znovu si dupne.

"Ach, jo!" zavzdychám a protřu kořen nosu. "Hleďte, madam!" konečně se na ní podívám. "Porušujete zde několik zákonu, když omezujete mou osobní svobodu!" dostávám se do své profesní role. "Zhoršujete si to tím, že tou zadržovanou osobou je policejní detektiv z oddělení vražd! Mohlo by se taky stát, že než stačíte jen jedinkrát mrknout, jste za katrem na pěkně dlouhou dobu! Ujasněme si to! Vy..." ukážu na ní. "...nechcete, abych tu byla. A já..." dloubnu prstem do své hrudi. "...o to stojím ještě míň!"

"Co si to dovoluješ!"

Během chvilky pozvedne ruku a udělá směrem ke mně ladný pohyb. Čekám, co se stane a ono... Nic! Absolutně nic! Povytáhnu vyčkávavě obočí, když ten pohyb opakuje ještě několikrát.

"Myslím, že by to pro dnešek mohlo stačit!"

"Stráže..." zakřičí nepříčetně. "...zatkněte jí a předejte katovi!"

"Katovi?" vykviknu. "Jako opravdickému katovi? Ten s tou kápí, nabroušenou sekerou a tak?" Vím, neměla bych jí asi provokovat, ale prostě mi to nedá. Ten její výraz ve tváři za to opravdu stojí. Ta pýcha a arogance utrpěla menší šok, když se nestalo to, co se asi mělo stát. Ať už to mělo být cokoliv.

"Daphne!" zavolá na mě matka s obavou v hlase. "Prosím!"

Ztuhnu. Tohle je asi vážné! Matka mě nikdy neprosila. O nic! Chvilku si jí přemýšlivě prohlížím, a proto mi unikne... málem unikne pohyb za mými zády. V jedné vteřině stojím a v druhé jsem v bojové pozici u země, v jedné ruce držím nůž a v druhé M9. Prostě vycvičený vražedný stroj. Zabijte mě za to! Usměju se svému vlastnímu vtípku, což u přibližujících se vojáků vyvolá respekt a dokonce i strach. No, vážně! Není moc moudré provokovat ozbrojenou ženskou.

"Co..." zahřmí sálem mužský hlas. "...se to děje? Proč je tady takový rozruch? A kdo jsou ty ženy?"

Všichni otočí oči směrem k velkému vchodu, kde stojí skupinka dobře naladěných chlápků, navlečených od hlavy k patě do brnění. Hm, co je tohle za školní představení? Proč jsem nedostala pozvánku a místo toho nedobrovolně hraju hlavní roli?

"Ach, to snad není možné!" v jeho hlase se objeví údiv. "Jsi to ty, má dobrá přítelkyně? Ach, Luiso!" rozpřáhne náruč a vykročí si to k mé milostivé matince, která se uvolní a vytvoří na tváři široký úsměv.

Pohledem přeskakuju z jednoho na druhého a nemůžu uvěřit tomu, co vidím. Vážně se matka právě teď červená? Celý obličej jí znachověl a dodal mladiství ráz. Tomuhle vážně nerozumím! A já nemám ráda věci, kterým nerozumím. To se pak pořádně naseru a je z toho pořádný malér. Zatímco se matka uculuje a ten chlápek jí kráčí vstříc, já sleduju koutkem oka ozbrojené muže, kteří se nebezpečně přibližují. Tak, kdo tu sakra velí?

"Hni se a je po tobě, zelenáči!" zavrčím vražedně na jednoho mladého týpka, co se přiblížil na můj vkus, až moc blízko. "Dneska sakra nemám náladu sbírat ze země tvůj mozek!"

"Daphne!" vykvikne šokovaně matka. "To... To..." po chvilce nalezne ta správná slova. "Takhle se dáma nechová!"

"A dost!" znovu se postavím a skloním zbraně k bokům. "Nevím, o co tu jde a ani mě to nezajímá! Asi ti muselo rupnout v hlavě, jinak bys mě do tohohle nezatahovala."

"Daphne, stále jsem tvá matka a tak se ke mně budeš i chovat. S úctou a respektem, mladá dámo!"

"Matko..." vydechnu. "...nevím, co je tohle za šarádu, ale já opravdu nemám tu správnou náladu na to, abych jí s tebou hrála. Prosím, buď tak laskavá a konečně mi vysvětli, co se tu vlastně děje!"

Když jde do tuhého, tak musíte zvolit kompromis. A když se matka vytasí s úctou a respektem, tak je jasné, že tato chvíle nastala. Pokusím se dokonce i usmát, abych trošku otupila hrany její zlosti.

"Vracíme se domů, zlatíčko!"

A to je prosím celé vysvětlení nastalé situace. Kdo se v tom má sakra vyznat? To mi má, jako vysvětlení stačit? Já mám svůj domov, svou práci a přátelé tam a ne tady. Ale, jak to vysvětlit ženě, která dokáže jedním jediným pohledem uklidnit tlupu puberťáků?

"Domů? Já nechápu!"

"Víš..." trošku pobledne a sklopí oči k zemi. "Ty nejsi ..." odkašle si. "My nepocházíme z Louisiany, ale odtud. Z kouzelné říše! A nastal čas, abychom se sem vrátily."

"Tak prr!" pozvednu ruce a s nimi i zbraně, kterými nevědomky namířím na matku a jejího dávného přítele. Když si uvědomím svou chybu, ruce opět skloním a mírně se zastydím. Nikdy jsem nebyla tak mimo, že bych zapomněla na svou nebezpečnou výbavičku. Tedy, až doteď! "Omlouvám se!" zašeptám.

"To nic, dítě! Asi musíš být rozrušená a nevíš, co děláš!"

Vau, matka přijala mou omluvu bez toho, aby následoval trest? Kdo je ta žena, co tu přede mnou stojí? Zakroutím hlavou. Teď není čas přemýšlet nad takovou prkotinou. Teď nastal čas, abychom vyřešily tohle dilema, které se mi vůbec nelíbí. Vážně tu nechci zůstat trčet.

"To je tvá dcera, Luiso?" ujme se slova ten hromotluk. "Vůbec ti není podobná. A ten postoj! Takový vidím jen u dobře vycvičených vojáků."

"No, ona..." mírně se zardí, jako kdyby se styděla za to, co se ze mě stalo. "Ona je svým způsobem válečník!"

"Svým způsobem?" překvapeně pozvedne husté obočí. "Ale žena nemůže být válečník!"

"Sper to ďas!"

Zakleju polohlasně, což u něho vyvolá dravčí úsměv. S pohledem stále upřený na mou maličkost, předá svou helmu a meč sluhovi, který se k nám urychleně přiblížil. Byl tu během okamžiku. Jak to sakra udělal?

"Dokonce i mluví, jako pravý válečník!"

"Ach, ano!" v matčině hlase se ozve rezignace. "Udělala jsem hodně chyb při její výchově. Je to pouze jen má chyba!"

"Ne, Luiso!" zakroutí vehementně hlavou. "Tvá chyba to není!"

"Ale je!" dohaduje se s ním.

"Ne, není!"

"Ale ano je!"

Připadám si, jako kdybych se ocitla na pingpongovém turnaji, kde míček lítá z jedné strany na druhou. To se tu vážně dohadují o tom, čí to byla chyba, že se ze mě stala žena zákona? To jsem snad měla sedět doma s rukama v klíně a nic nedělat? Nesnáším, když mě chlapi považují za křehkou květinku, která se zlomí při sebemenším větříčku.

"Dobrá! Dobrá! Mami není to tvoje chyba! OK? Tak dost toho handrkování a vraťme se zpátky k věci!"

Přeruším tak jejich bludný kruh, do kterého se svým přičiněním sami dostali. Vážně, hádat se o takové hlouposti, to bych čekala jen u dětí. Uklidněna tím, že na nás už nemá nikdo v úmyslu útočit, schovám zbraně do svých pouzder. Ne, že bych nebyla připravena je opět tasit, jen se mi zdálo hloupé tu stát a držet je v ruce, když si ti dva tak krásně rozumějí.

"Ach! Podívej se na sebe!"

Matka spráskne ruce a obejde mě kolem dokola, přitom kroutí hlavou ze strany na stranu. Tak jo! Z matky mi začíná vážně mrazit. O co tu kurva jde? Tohle není tatáž osoba, která mi ještě před necelou hodinou rozkazovala, jako rozený generál.

"Máš rozvrkočené vlasy! Dokonce sis roztrhla i šaty. A to prosím hned na dvou místech!" nespokojeně zasyká a zachytí mou paži do pevného sevření štíhlých prstů. "Takhle se nemůžeš procházet mezi lidmi. Natož, předstoupit před královský dvůr!"

Cože? Od kdy se moje matka... Ne, tohle je část její ďábelské osobnosti! Jen to ostatní kolem mi jaksi nesedí. Poslušně stojím, když upravuje moje vlasy a drobnými kouzly... Ano, začínám se pomalu smiřovat s myšlenkou, že kouzla existují... poupraví díry na šatech. Mezitím, co se zabývá mou garderobou, zírám do očí toho maníka, který nám, na můj vkus, věnuje až moc velkou pozornost! Možná by mě to tolik neiritovalo, kdyby se tolik nesoustředil na mě. Jo, na matku se taky sem tam podíval, ale mě zkoumal, jako nějaké exotické zvířátko, což mě vážně sere.

"Luiso, rád bych tě požádal o to, zda mohu tvou dceru využít, jako svého panoše. Nedávno mi jeden zemřel na bitevním poli a ještě nebyl čas, abych se podíval po jiném. Takže..."

"Ale, samozřejmě!" vypískne radostně matka. "Má dcera bude pro tebe vynikající panoš, že zlatíčko!" otočí se na mě a přivře varovně oči. To znamená jediné a to, abych jí nikterak neodporovala a jen souhlasně přikývla.

Během jediného okamžiku bylo rozhodnuto o mém osudu, bez toho, abych do toho mohla jakkoliv mluvit. Sakra, vůbec nechci být nějaká loutka mačo chlápka, který si potřebuje něco dokazovat. A hlavně se mi stále nelíbí ten pohled, který po mě vrhá. Říkám narovinu, že z tohoto spojenectví nevznikne nic dobrého! Kurva fix a to jsem se ráno vzbudila s představou krásného dne! Kurnik šopa! Proč já?