První kapitola

První kapitola

Návrat

Rodinné prokletí

Návrat

Co zase? Naštvaně vysypu obsah své kabelky, abych se dostala k mobilu, který se zase schoval někde na dně. To mi dělá naschvál. Hnusný malý krám, ozývající se v těch nejnevhodnějších chvílích, jako je například jízda v přeplněném autobusu. Nejen, že vás někdo nahání, ale ještě se na vás ostatní spolucestující koukají, jako na narušitele klidu. Sakra! A ještě jednou sakra! Telefon přestal vyzvánět, raději ho nechám být, mám přece zasloužené volno a zamířím do kuchyně, abych si připravila něco k snědku. Dnes prostě nemám svůj den a to jsem se na něj tolik těšila. Poprvé za svůj život budu slavit sv. Valentýna. A ne s kamarádkou, ale s mužem! Chápete? Já a opravdický chlap z masa a kostí! Hurá!

Vlastně, když nad tím tak uvažuji, tak nebýt Janin tak bych se nikdy na žádné rande nechystala. To ona mi dohodila toho svého kamaráda, na kterého nedávno narazila. Já vím! Znaveně promasíruji krk. Je trapné, když si nezvládnu sama zařídit ani jedno pitomé rande, ale prostě na to nemám čas. A taky... Sama nad sebou se zašklebím. Jsem prostě moc v tomhle aspektu života moc stydlivá! Měla jsem s tím problémy už na střední, kdy jsem nalítla jednomu debilovi. Ale to už je stará historie. Jede se dál! Dnes mám rande!

Telefon se opět přihlásí o slovo hlasitým přehráváním písničky Don't speak od skupiny No Doubt. To je máma! Urychleně přeběhnu z kuchyně do obýváčku, dopadnu na pohovku a zachytím do prstů malou červenou krabičku. Jak dlouho jsme spolu už nemluvily? Dva nebo tři měsíce? Do háje! Měla bych se o svou matku starat lépe.

"Ahoj, mamčo!" zazpívám radostně.

"Přijeď!" zavrčí rozkazovačně. "Okamžitě přijeď!"

"Co se děje, mami?" nasadím profesionální tón.

Během setiny sekundy stojím na nohou a házím do kabelky celý její obsah v tuto chvíli rozházený po konferenčním stolečku. Peněženka, klíčenka, občanka, průkazka na autobus a vlak. Pak papírové kapesníčky, co kdyby. Náplasti, potřebné kvůli mé občasné nešikovnosti. Prášky na migrénu, která mě v poslední době otravuje dost často. Dva vystřelovací nože. Jeden menší s délkou čepele 8,5 centimetru a druhý větší s délkou čepele 19 centimetrů. Odznak detektiva New Yorské police. Želízka a paklíče, které jsou u policajtky vážně horkým zbožím. Hm... Co ještě?

Přemýšlivě se zadívám na svou policejní M9, odpočívající v koženém pouzdře. Kašlu na to! Hodím jí do tašky a pro jistotu si ještě pod nohavici ke kotníku připevním svého milovaného Kevina 706, což je maličkatá zbraň s dosahem do 15 m. No, lepší něco, než nic! Zkusmo ujdu pár kroků, abych se ujistila, že jsem si zbraň připevnila správně. Chodím sice trošku divně, ale to se vsákne. Zastávám názor, že pro záchranu svého života, by měla holka udělat cokoliv. Především, když pracuje na oddělení vražd, kde může získat během pár let dost slušnou kolekci nebezpečných nepřátel.

"Našli nás!" odsekává kousavým hlasem. "Uděláme lépe, když se jim vydáme dobrovolně."

"O čem to mluvíš?"

Uvolním zajatý mobil, který jsem do teď držela mezi ramenem a hlavou. Sevřu ho v prstech a zopakuji otázku. Přitom nechápavě nakrčím čelo, dojdu k pohovce a opět dosednu z výšky na měkký polštář, který už zažil i lepší časy. Nervózně projedu prsty vlasy, zapomínajíc na to, že jsem si je dneska ráno pracně vyčesala do ozdobného drdolu. Ostré okraje vlásenky se mi zaboří pod kůži, až se vyvalí kapička krve. No, to je prostě bezva. Natáhnu se po zapomenuté náplasti a automaticky si jí oblepím poraněný prst.

"Prostě všeho nech a přijeď domů!"

"Ale, mami já mám dneska rande!"

To už, ale mluvím do ztichlého telefonu. No, to je vážně bezva! Moje drahá matinka se asi zbláznila. Sakra! Pozvednu ruku a zadívám se na náramkové hodinky. Rande mám v sedm a teď jsou čtyři. To bych mohla stihnout, když tedy oželím dlouhou voňavou koupel a nalakování nehtů tmavě červeným lakem. Ach, jo! A to jsem dneska chtěla vypadat opravdu super. Prostě sexy kost k nakousnutí. Což by se mi stejně nepovedlo.

Apaticky dojdu ke vchodovým dveřím a vezmu do ruky koženou bundu, která se válela přes opěrku malého křesílka. Zarazím se s rukou těsně nad klikou. Nakloním hlavu k rameni a nespokojeně syknu. Koho mamka myslela tím, že nás našli? Pokud vím, tak když jsem se jí ptala na minulost a na svého tátu, tak vždy odpověď zakecala nějakou hloupou prkotinou. A teď jí ta minulost kousla do zadku a já se vezu s ní, i když už mám svůj vlastní život a práci, kterou opravdu miluju. Sakra! Proč právě dneska? To nemohli počkat ještě jeden den anebo dalších deset let? Dnes mám rande kurva fix!

Zavrtím hlavou, abych se zbavila nechtěných myšlenek. Pro mamku udělám cokoliv, i když to znamená, že jí musím dostat z těch bludů, které si vymyslela anebo jí ochránit, kdyby to náhodou byla pravda. Opět se zarazím a pousměji se. Třeba jsem dcerou nějakého gangstera, od kterého mamča utekla, a teď nás našel. To by bylo na oddělení zase vzrůšo! Policajtka dcerou mafiána! Noviny by měli zase, co psát. Ne! To nebude ono! Hm... Nebo byla mamča klíčovým svědkem vraždy a za odměnu dostala novou totožnost. Chvíli o tom přemýšlím a opět zakroutím hlavou. To je blbost! Která rozumně uvažující osoba by se dobrovolně chtěla stát učitelkou na střední veřejné škole? 

Pomalu naberu dech, zamknu dveře a seběhnu tři poschodí, jelikož čekat na stařičký výtah by mi ukradlo potřebný čas. Tryskem proběhnu skrz malou halu, pokývám na hlídače a vrazím do dvoukřídlových skleněných dveří. Venku do mě narazí studený vítr, nutící mě, abych si oblékla bundu a pořádně zavrtala nos do jejího koženého límce. Do háje! Zapomněla jsem doma šálu a rukavice, které by se teď hodili. Autobus stihnu jen tak, tak.

Řidič pozvedne tázavě obočí, ale nikterak nekomentuje můj horlivý nástup. Vzadu zahlédnu volné místo, které by mohlo být rychle obsazeno, proto k němu radši zamířím a pohodlně se usadím. K malému růžovému baráčku, který si mamka pronajala, než jsme se sem přestěhovaly, to trvá půl hodiny autobusem a patnáct minut rychlé chůze. Ach, jo! Kdybych si koupila to auto, jak mi mamka doporučovala, tak bych tam byla rychleji.

Nedočkavě vyťukávám na železnou tyč staccato. Zírám na probíhající zamračenou krajinu, kterou vnímám spíš, jako velkou šedivou šmouhu. Co mi jen mamka tají? Proč mi nikdy nic neřekla o mém otci nebo prarodičích? Vždy jsme byly jen my dvě a nikdo jiný. Ta věčná samota a neustálé stěhování z místa na místo. Nevědomky do zubů zajmu spodní ret a začnu ho nervózně okusovat. Co se sakra děje?

"Můžete toho nechat, slečno?" vyjede na mě nepřátelsky naladěná stařenka, zírající na mě přes tlustá sklíčka brýlí.

"Ach, promiňte!" omluvím se slušně. "Je to takový můj zlozvyk, když jsem něčím znepokojená!"

"Výmluvy mě nezajímají!" zasyčí. "Prostě toho nechte!"

Hm, že by další učitelka ve výslužbě? Jen učitelky vás totiž dokáží zpražit jediným pohledem. Raději se otočím zpět k oknu, zajedu rukou do bundy a vytáhnu přívěsek ve tvaru slzy. Když nemůžu prsty zabavit ťukáním, tak si budu alespoň hrát s řetízkem. Můj amulet! Úplně bych na něj zapomněla. To je další záhada týkající se mé matky. Proč mi říkala, ať ho nikdy za žádných okolností nesundávám? Zavzpomínám na staré dobré časy. Především na den, kdy jsem tento nevšední šperk viděla poprvé.

Tenkrát jsem slavila své patnácté narozeniny a těšila se na to, že si užiji první prodloužený víkend s kamarádkami. Jen já a ony. Žádný dospělák, který by nám kazil zábavu. Jenže mi má matka výlet zakázala s tím, že patnácté narozeniny prostě musíme oslavit spolu. Jen my dvě. Tehdy jsem byla tolik nasraná. Na druhou stranu se, ale mamka chovala dost divně a to pak není radno se s ní hádat. V den mých narozenin jsem dostala tenhle řetízek s divnou nazelenalou kapičkou zajatou v železné kleci. Vypadal tak staře a použitě. Přesto jsem cítila, že ke mně určitým způsobem patří. Od prvního okamžiku jsem ho milovala!

Mezitím, co bloumám ve vzpomínkách, dojdeme ke stanici, kde mám vystoupit. Omluvím se nevrlé paničce a vypochoduji z pojízdného monstra. Možná bych si mohla trošku zaběhat. Přehodím řetízkové ucho velké kabelky přes hlavu, zapéruji na špičkách a protáhnu ztuhlé svalstvo. Zeširoka se usměji a vyrazím. Miluju běh. Dává mi pocit volnosti, kterou potřebuju k uvolnění temných myšlenek. Při práci, kterou dělám, potřebujete mít nějaký ten koníček, kdy můžete na všechno zapomenout. Má to i další výhodu. Jinak patnácti minutová cesta se vám zkrátí o několik minut. Super! U plaňkového plotu, ohraničující náš růžový baráček, jsem za necelých deset minut a to jsem se ani nezadýchala.

Protřepu ruce, vrazím bokem do branky a přejdu po zámecké dlažbě ke schodům, dělící mě od vchodových dveří. Vyběhnu je a zazvoním na domovní zvonek. Znechuceně zkřivím rty, když zaslechnu cvrlikání ptáčků. To si mamka nemohla zvolit jiné vyzvánění upozorňující, že někdo stojí za dveřmi?

"Co ti trvalo tak dlouho?"

Už zase vrčí a to ještě ani pořádně neotevřela dveře. To chce klid, holka! To chce klid! Uklidňuji sama sebe, abych na ní taky nevyjela. Tak se přece dobře vychovaná dcera ke své matce nechová. Místo toho se pokusím na rtech vytvořit široký úsměv.

"Musíme vyrazit!"

"A kam?"

Vypadne ze mě rozumně a pak vyvalím oči, když poprvé zaznamenám její oblečení. Sakra, co to má na sobě? Musím několikrát zavřít a otevřít oči, abych se ubezpečila o tom, zda se mi to pouze nezdá. Do háje! Ona má na sobě šaty! A to mi vždy tvrdila, že jí nikdo do šatů nedostane.

"Vau! To už začalo v pekle sněžit?" poznamenám sarkasticky.

"Nebuď drzá a nezdržuj!"

"Co se děje, mami?"

Vklouznu za ní do domečku a přitom na ní stále zírám, jako na zjevení. Dlouhé tmavě zelené šaty obepínající hruď a boky. Sukně široká, zastřižená do zvonu, kolem pasu okrášlená pleteným koženým opaskem. Polknu slova, která mě svědí na jazyku. Určitě by nebyla šťastná, kdybych se zase vytasila s nějakou slovní perlou. Pozvednu pohled k dlouhým vlasům, které se jí rozpuštěné vlnily po zádech. Sakra, jak jen to ona dělá, že je má pořád tak krásně rudé? Ani jeden šedivý vlas. Kdybych moc dobře nevěděla, že je na barvy alergická, tak bych typovala, že si je nechala obarvit. Znechuceně pozvednu konečky svých rovných vlasů, které mají dost neobvyklý odstín. Blonďatý vlas střídá šedivý, bílý anebo světle hnědý. Naprostý mišmaš barev, které můžete nalézt v srsti hnusné laboratorní krysy. Tuhle barvu fakt bytostně nesnáším. Zkoušela jsem je obarvit, ale nešlo to! Jako kdyby měly svůj vlastní rozum, zastávající názor, že jim tahle barva vyhovuje.

"Zlato, přestaň si hrát se svými vlasy!"

Tentokrát se nad její poznámkou ani nepozastavím. Tohle mi dělá už od útlého dětství. Nikdy jsem nemohla provést žádnou lumpárnu, aby to ona hned nezjistila. A to jsem si v některých případech dávala opravdového majzla, aby mě nikdo nenačapal. Doma jsem to pak vždycky pořádně vyžrala. A co odpověděla, když jsem se jí ptala, jak to proboha ví. "Máma vždycky ví, co dělá její dítě!" Touhle větou končila každá naše debata.

"A kam to vlastně jdeme?"

Místo toho, aby mi smysluplně odpověděla na mou otázku, naštvaně zavrčí: "Sakra, už nemáme čas na to, abychom tě upravily! Budeš tam muset jít v tom, co máš na sobě! Což se mi vůbec nelíbí, Sandro Daphne Luisová!"

"Mami, ty kleješ?" pak se zarazím a zkousnu ret. "Co jsem zas provedla?" matka totiž používá celé mé jméno, když je opravdu naštvaná anebo pořádně vykolejená. Za což jsem mohla ve většině případech já a má nevymáchaná huba.

"Raději mlč!" peskuje mě dál, jako kdybych byla stále to malé otravné dítě. "Až předstoupíme před královnu tak se pořádně ukloníš. Necháš mluvit mě a nebudeš pronášet ty své rádoby vtipné průpovídky!"

"Královna?" zalapám po dechu. "Hele, mami nebereš ty náhodou nějaké léky, o kterých ses mi zapomněla zmínit?"

"Nařídila jsem ti, že si máš nechat ty své vtipné poznámky pro sebe!" otočí se ke mně čelem a vloží ruce v bok. "Poslouchej mě dobře, protože to řeknu pouze jednou!" zhluboka se nadechne a přísně sevře rty. "Nesmíme se dopustit před královnou žádných přestupků, jelikož je na mě už dost naštvaná, že jsem utekla z její říše!"

"Říše?"

Jsem totálně mimo. Co to s mamčou jenom je? Takhle se předtím nikdy nechovala. Až do této chvíle jsem měla za to, že je rozumně uvažující ženskou, žijící v realitě a ne v nějaké pohádce. Možná bych jí měla vzít na prohlídku k jednomu známému, který jednou za čas dochází k nám na oddělení. Jo, psychiatr by se teďko hodil. Do přítomnosti mě vrátí její pohoršené zasyknutí.

"Co?" pozvednu pohled do její tváře. "Je snad ještě něco, co jsi mi zapomněla říct?"

"Jo!" zavrčí a přitom si mě neustále prohlíží od hlavy k patě. "To nemáš ve svém šatníku něco jiného, než džíny? Takhle prostě nemůžeš předstoupit před královnu. Ach, Sladká temnoto, za co mě trestáš?" konečky prstů promne kořen nosu a pak se opět na mě podívá přes škvírky očí. "Musím to udělat, i když nemám moci nazbyt!"

"Co udělat?" a pak vypísknu. "Moci? Jaké moci?"

Než se, ale stačím dopátrat pravdy, už se semnou točí svět. Jakoby z dálky sleduju, jak se mé pohodlné oblečení mění přímo na mém těle. Zalapám po dechu, když mi hrudní koš přiškrtí vyztužený korzet a kolem kotníků zavíří dlouhá sukně. Co to doprdele, je? Zděšeně zaúpím, odhazujíc za rameno najednou volné vlasy. Kam zmizel můj pracně vytvořený účes?

"Tak a je to!" spokojeně vydechne a znovu si mě kriticky prohlédne. Chvilku dumavě přejíždí dlouhým prstem přes tenké rty. Pak znechuceně zakroutí hlavou a otočí se čelem vzad, dupajíc přitom po schodech, jako rozzuřený býk. "Tvůj vzhled sice už není tolik nevyhovující, ale přesto tomu stále něco chybí." Vrčí na mě přes rameno.

"Mami, co to...?"

Podívám se dolů, šokovaně pozvednu tmavě modrou látku dlouhé sukně, kterou promnu v prstech. Pro jistotu ještě pozvednu jejich lem, abych zjistila, že moje pohodlné tenisky byly nahrazeny pevnými koženými střevíčky na nízkém podpatku. Ne, to není možné! Zakroutím hlavou a zadívám se nahoru na schody, které zejí prázdnotou. Mezitím, co jsem zkoumala svůj nový oděv, matka zmizela v patře. Na nic nečekám a rychle je vyběhnu.

Zastavím se, až v mezipatře, kde se přes celou jednu stěnu táhne lesklé zrcadlo, zarámované v pozlaceném rámu. Fascinovaně ztuhnu, když se zadívám na ženu, která mi připadá povědomá. No, jasně, že jsem to já, ale nikdy předtím jsem na sobě neměla takové šaty. Sakra, mně to, ale sekne!

Dlouhé světlé vlasy rozpuštěné kolem těla, jako svatební závoj. Vau, kdy mi narostly vlasy do takové délky? Ještě dnes ráno jsem je měla něco pod ramena a teď končí někde nad pasem. No, když se teď pořádně zamyslím, tak i mamka má delší vlasy, než když jsem jí viděla posledně. Že by další z jejích triků? Pokrčím rameny a zkoumán další změny, které se na mě za tak krátkou dobu udály.

Velká srdcovitá ústa lehce zčervenalá od neustálého okusování. Dva kopečky ňader deroucí se z těsného obyčejného korzetu. V úžlabince mezi nimi visí můj talisman, vysmívající se mému novému zjevu. Ušklíbnu se a pokračuji přimhouřeným zrakem k dolní polovině těla. Boky uschované pod záplavou tmavě modré látky. Tak i nohy, které jsou mojí pýchou. No, vážně! Díky běhu a cvičení v posilce jsou krásně tvarované a pevné.

"Tak pojď už!" zakřičí na mě máma. "Musíme si pospíšit!"

"Stále jsi mi ještě neřekla..." stoupám po schodech, dívajíc se přitom pod nohy, protože mít na sobě sukni je jaksi pro mě nezvyklé. "...kam to vlastně jdeme!"

"To uvidíš, až tam budeme!" odsekne. "Pospěš! Pospěš!"

"Jo! Jo! Už běžím!" zavrčím si pod nosem, když si opět šlápnu na dlouhou sukni. Tohle vážně nesnáším! Už moc dobře chápu, proč se neoblékám, jako ženská. V šatech prostě nechytíte prchajícího zločince.

"To vidím!" poznamená nade mnou její sarkasticky zbarvený hlas. "Sandro Daphne Luisová, nechtěj, abych si tam pro tebe došla!" špička její nohy začne do podlahy vyťukávat hlasité staccato.  

"Promiň, mamčo!" zakňučím. "Ale nejsem zvyklá chodit v tak dlouhé sukni!" a pro sebe ještě dodám. "Kašlu na to!" vykasám si sukni nad kolena a zbytek schodů vyběhnu na jeden dech.

Spokojeně se usměji, když si stoupnu vedle matky, která si opět nespokojeně odfrkne. Dokonce zaznamená to její tiché: "Ach, Sladká Temnoto, zač mě trestáš?" Zase jsem udělala něco, co se jí pranic nelíbilo.

"Jdeš?" vykoukne na mě ze dveří, vedoucích na půdu.

"Půda?" zamumlám na půl úst. "Co, sakra budeme dělat na půdě?"

S poraženeckým pokrčením ramen, následuji svou matku na setmělou půdu, vonící po dřevě, prachu a stáří. Když jsem byla malá, tak jsem to tu zbožňovala. Byl to můj úkryt před světem a matkou, která mi neustále něco nařizovala. Tady jsem bojovala proti drakům, upírům a dalším kreaturám, které mi padaly k nohám. Později se mé představy změnily v krásné mladíky, líbající mé rty a hladící mé tělo. Ach, krásné vzpomínky.

Pohledem stále zamlženým představami se rozhlédnu po známém prostředí. Velké dřevěné rámy, držící celou váhu střešních tašek. Podlaha prošlapaná a zahalená popraškem světle šedivého prachu. Velké papírové krabice, pozůstatky našeho dávného stěhování, naplněné starým harampádím, které matka prostě nedokázala vyhodit. Několik dřevěných pomalovaných truhel, skrývající tajemství věků. Ne, dělám si srandu. Moc dobře vím, co je v nich uloženo. Jedna je přeplněná starým oblečením, druhá knihami, třetí rozbitími hračkami a čtvrtá... Přemýšlivě nakrčím obočí. Vlastně ani nevím, co se v ní nachází, jelikož klíček od ní měla matka pověšený na svém štíhlém krku. Vždy jsem si představovala, že je tam ukryto naše rodinné bohatství.

Nadšeně zavýsknu, když se právě k této poslední truhle matka skloní. Rychle přejdu těch několik kroků a nahlédnu přes její rameno. Cože? Tohle přede mnou tak urputně schovávala? Několik knížek vázané v ohmatané kůži. Hromada převázaných pytlíčků s tajemným obsahem. Barevné svíčky různé velikosti. Krabička s amulety a maličkými slaměnými panenkami. Velký kus červené a černé látky. Železný kotlík. Takový jsme použily při školním představení pohádky Sněhurka a sedm trpaslíků. Nechápu!

"Tak tady tě mám!" vypískne spokojeně matka a vytasí se s velikánskou bílou křídou, která nezvykle zapáchala. Smrděla tak, že jsem si musela nos překrýt rukou. Fuj!

"Daphne, co tu jen tak stojíš?"

Mírně sebou cuknu, jako kdybych dostala pomyslnou facku. Nikdy jsem neměla ráda, když mi někdo říkal Daphne. Vlastně, je jen jediná osoba, která mi tak říká. Ostatní ani netuší, že mám i další jméno, než je Sandra.

"Můžu ti s něčím pomoct, mami?"

"Ne!" zavrtí hlavou. "Stoupni si pěkně támhle a neotravuj!"

"Neotravuj?"

Lehce se pousměji. Mamka se sice chová divně, ale na druhou stranu je to docela zábava. Vždy upravená a slušně vychovaná ženská se změnila na kupku nervózního cosi, co se za jiných okolností strašně protiví.

"Omerakum spektrum violo debro sankte!"

He. Cože to? Nechápavě nakloním hlavu ke straně a bedlivě sleduju, jak na umetenou podlahu začne kreslit divný ornament a přitom u toho stále brblá tu divnou formulku. Sakra, ta to má tedy propracované!

Zblednu, když prapodivný kruh začne lehce světélkovat. Několikrát zakroutím hlavou, otevřu a zavřu oči. Dokonce se i proplesknu. Ale nic nepomáhá. Ta zatracená podlaha září čím dál víc. Bojácně ustoupím několik kroků vzad. Jen, abych byla od toho ... Ať je to, co chce! ... nejdál.

"Daphne!"

Matka ke mně natáhne ruku a já několikrát zamítavě zavrtím hlavou. Do háje! Vždyť mě nevidí, tak jak může vědět, že do toho kruhu prostě nechci vstoupit? Otevřu ústa, abych svůj odmítavý postoj vyjádřila i slovy.

"Sandro Daphne Luisová, na to kouzlo nemáme moc času! Podej mi ruku a nedělej drahoty!"

Pod vedením jejího strohého hlasu, uposlechnu příkaz. Pozvednu ruku, učiním několik kroků směrem k ní a vložím prsty do její dlaně. V dalším okamžiku si mě přitiskne k boku, pozvedne hlavu a zakřičí.

"Demon devercium hosple!"

Světlo vybuchne a vztáhne nás do svého epicentra. Z nepříjemného bodavého světla se mi dělá nevolno, proto raději pevně sevřu víčka a zamumlám modlitbičku, i když jsem jinak zapřisáhlý ateista, teď prosím Boha o pomoc a ochranu. Sakra! Co se to tady kurva děje?